Sekernice Jiřího Špalka #6 – Kytarové aparatury

Začínáte hrát na kytaru nebo už máte základy za sebou? Exkluzivně jsme pro vás připravil serii kytarových rad a tipů od kovaného rockera Jiřího Špalka!

#6 Kytarové aparatury

Jak již víme z předchozích dílů, je potřeba elektrické (v některých případech i klasické, nebo akustické) kytary připojit k aparaturám, které zesílí signál, který z nich vychází. Aparatury pro elektrické kytary nejsou stejné jako pro ty akustické.

Akustická (elektroakustická) kytara má již hotový charakter výstupního signálu a aparát se ho snaží co nejvěrněji přenést a zesílit. Nepřidává proto (většinou) ke zvuku žádné efekty ani zkreslení, a snaží se maximálně zvýraznit charakter zvuku akustické kytary jako takové. U aparatur pro elektrické kytary se zesilovač přímo podílí na výsledném zvuku. Tatáž kytara může znít s různými zesilovači úplně jinak. K tomu dochází především díky tomu, že se při hře na elektrickou kytaru často používá přebuzeného signálu, který se chová při různých hlasitostech a mírách buzení jinak.

Aparatury pro elektrické kytary tedy, kromě samotného zesílení, ovlivňují charakter, dynamiku a barvu zvuku kytary. Každý kytarista si tedy vybírá aparaturu podle toho, jakému hudebnímu žánru se věnuje, jakou má kytaru, podle výkonu a dalších faktorů (cena, váha, velikost, barva, značka atd.). Na trhu je velké množství zařízení, která dokáží uspokojit potřeby každého hráče a pokud ne, dají se mezi sebou různě kombinovat, případně lze používat několik aparatur najednou.

Kytarové aparatury se v základu dělí dvěma způsoby. Buď podle konstrukce – na kytarové zesilovače (tzv. hlavy) doplněné reproboxem (celá tato sestava se nazývá kytarový stack), nebo komba, což je kombinace zesilovače a reproboxu v jednom zařízení. Druhý způsob dělení je dle toho, jakým způsobem zesilovač jako takový funguje. Zde zesilovače dělíme na lampové (někdy také říkáme celolampové), pololampové (hybridní), tranzistorové a modelingové.

Kytarové kombo

Samotný zesilovač je tvořen dvěma částmi – předzesilovačem a koncovým zesilovačem. V předzesilovači lze nastavit barvu zvuku, koncový (výkonový) zesilovač se stará o výkonové zesílení signálu.

Lampový zesilovač (nebo také elektronkový zesilovač) obsahuje elektronky (mezi muzikanty nazývané „lampy“) v obou stupních, tedy v předzesilovači i koncovém zesilovači. V zesilovačích jsou používány především kvůli charakteru zvuku, který je lampový zesilovač schopen produkovat a kvůli výborné dynamice. Nevýhodou elektronek je jejich omezená životnost a náchylnost k poškození otřesy.

Další nevýhodou je vyšší pořizovací cena. Mírnou nevýhodou je i to, že pokud chceme dosáhnout opravdu hutného zkresleného zvuku, je třeba dosažení poměrně vysoké hlasitosti, což může působit problémy například při hraní v menších klubech. Důležitým pravidlem při používání lampových zesilovačů je, nikdy je nezapínat bez zatížení, tedy bez připojeného reproboxu!

Hybridní zesilovač (nebo také pololampový zesilovač) obsahuje elektronku v předzesilovači a tranzistory v koncovém stupni. Snaží se tak zvukově přiblížit celolampovým zesilovačům.

Tranzistorový zesilovač (nebo také polovodičový zesilovač) je technologicky jednodušší než lampový zesilovač. Neobsahuje žádné elektronky, což s sebou nese výhodu větší odolnosti, nižší hmotnosti a nulovou potřebu speciální údržby. Výhodou je i to, že tyto zesilovače umí zkreslit zvuk i v případě nízké hlasitosti. Další výhodou je nižší pořizovací cena, než u lampových zesilovačů. Nicméně všechny tyto výhody jsou vykoupeny nedostatkem dynamiky, sléváním tónů apod. a proto nejsou mezi kytaristy příliš ceněny. Relativně dobře jsou použitelné pro hraní s čistým (nezkresleným) zvukem.

Kytarová hlava + reprobox

Modelingový zesilovač se snaží kopírovat zvuky slavných zesilovačů pomocí procesoru. Tyto zesilovače mají přednastavené charakteristiky zvuku, kterými se snaží přiblížit různým legendárním modelům zesilovačů. Prodejci mezi modelingové zesilovače řadí i zesilovače, které nepracují jako klasické přednastavené modelingy (i když i tady jsou zvuky přednastavené, nebo se dají dokoupit), ale pracují na principu tzv. profilace, tedy umí nasnímat (naprofilovat) skutečný zesilovač včetně reproboxu a mikrofonu a získaná data uložit jako model.

V praxi to tedy znamená, že máte-li doma velkou aparaturu, kterou s sebou nechcete vláčet po koncertech, ale trváte na tom, že chcete zachovat zvuk, prostě její zvuk „natáhnete“ do tohoto zesilovače a ten pak naprosto věrně reprodukuje zvuk původní aparatury i se všemi jejími charakteristikami. Navíc i dynamika těchto zesilovačů je velmi dobrá.

Pro akustické kytary se většinou v praxi používají komba, která jsou často vybavena mimo vstupu pro kytaru i vstupem pro mikrofon. Na rozdíl od elektrických kytar je „lampová verze“ aparatury vhodná pouze pro kytary osazené nylonovými strunami a na kovové struny se příliš nehodí. V případě použití kovových strun je lepší zůstat u tranzistorového nebo hybridního zesilovače. Doporučoval bych „rychlý reproduktor“, v současné době nejlépe reproduktory s neodymiovým magnetem, nebo alespoň dvoupásmové osazení reproboxu.

Poslední, i když málo používanou možností je použití počítačové techniky, zvukových karet, tabletů a podobně, které dokážou plnit třeba funkci předzesilovače, případně jsou relativně dobře použitelné pro nahrávání kytary, takže se lze obejít i bez klasické aparatury.

Footswitch

Řada dvoukanálových zesilovačů, možná většina, se dnes prodává s tzv. footswitchem. Footswitch je zařízení, které může mít různé funkce. Tou hlavní je přepínání mezi čistým a zkresleným kanálem, ale i zapínání a vypínání vestavěných efektů a podobně. Pokud není footswitch příslušenstvím už při koupi, je při jeho dokoupení potřeba dát pozor na kompatibilitu, protože ne každý přepínač funguje s každým typem zesilovače.

Korekce na zesilovačích standardně obsahují mimo ovládání hlasitosti a velikosti zkreslení ještě dvou nebo třípásmový ekvalizér (výšky, středy, basy) a některé zesilovače mají v sobě navíc vestavěné efekty. U lampových zesilovačů většinou zůstává pouze u reverbu, případně u možnosti nastavení charakteru zvuku (např. nastavením typické charakteristiky amerických, nebo britských aparátů). Tranzistorové zesilovače mají v sobě navíc často i několik různých efektů s možností nastavení jejich intenzity.

Reproboxy se podobně jako zesilovače liší výkonem, který je třeba zohlednit právě při řešení, s jakým zesilovačem se bude reprobox používat. Zesilovač by měl vždy mít menší impedanci (odpor, veličina udávaná v ohmech) než reprobox. Specifickou charakteristikou boxů je počet zabudovaných reproduktorů a jejich průměr. Tradiční kytarový kabinet má v sobě čtyři reproduktory, ale v prodeji jsou i boxy s jedním nebo dvěma reproduktory.

Reproduktory mají různý průměr, který se udává v palcích. Obvykle se používají průměry 8“, 10“ nebo 12“. Reproduktory s větším průměrem obecně hrají lépe a jsou vhodnější do větších prostor. Při pořizování reproboxu je dobré, nebo téměř nutné, dodržet pravidlo, že reproduktor by měl mít výkon větší než zesilovač, doporučuji minimálně o 50%. Také je dobré se poradit s odborníky ohledně požadované citlivosti a dalších parametrech.

Cesta signálu od zesilovače ke zvukaři je možná dvěma způsoby: pomocí linkového výstupu přímo ze zesilovače, nebo pomocí mikrofonů, které snímají zvuk z reproduktoru. Osobně preferuji druhou možnost, protože zvuk přímo z linky bývá hodně ostrý a až po průchodu kytarovým reproduktorem má ten správný, požadovaný charakter.

Pozn. V případě že by jste měli na Jirku Špalka konkrétní dotaz tak ho směřujte do komentářů, rád vám na něj odpoví.

← PÁTÝ DÍL     SEDMÝ DÍL

Zanechte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

X