Sekernice Jiřího Špalka #3 – Akustické kytary

Začínáte hrát na kytaru nebo už máte základy za sebou? Exkluzivně jsme pro vás připravil serii kytarových rad a tipů od kovaného rockera Jiřího Špalka!

#3 Akustické kytary

Akustické kytary dělíme na akustické kytary, to jsou kytary, které nemají snímač a nelze je tedy zapojit například do kytarového komba, nebo elektroakustické kytary, to jsou kytary, které mají zabudovaný snímač (obvykle v kobylce), výstup pro kabel do zesilovače a na těle ovládací panel s různými možnostmi výbavy (hlasitost, tónová clona, předzesilovač, ladička, ekvalizér).

Akustická kytara, někdy také nazývaná westernová nebo Jumbo, má oproti klasické kytaře užší hmatník, obvykle cca 42 mm (vyrábějí se však i kytary s krkem širším), což je o centimetr méně než u klasické kytary, krk je delší se seřiditelnou ocelovou výztuhou, která působí proti tahu strun. Tělo se tvarem může blížit tvaru klasické kytary, avšak u těchto kytar je variabilita tvarů větší, například nejsou výjimkou kytary s výřezem ve spodní části těla pod hmatníkem, kterému se říká cutaway a umožňuje při sólování lepší přístup k posledním pražcům hmatníku.

Elektronika elektroakustické kytary
Elektronika elektroakustické kytary

Nejčastěji narazíme na hmatníky s 20 nebo 21 pražci, výjimkou však nejsou ani kytary s méně pražci. Ani tvar ozvučného otvoru nemusí být vždy kulatý, na některých kytarách jsou ozvučné otvory ve tvarech různých trojúhelníků, nebo houslových klíčů. Na výběr je i poměrně široká škála velikostí, od malých kytar typu Parlor, přes standardní, nazývaný Dreadnought, až po největší kytary typu Jumbo, nebo Superjumbo.

Na akustických kytarách se používají výhradně kovové struny, pro které je konstruována (přední deska je na rozdíl od klasické kytary zespoda vyztužena kříženými žebry, a samotné struny se nenamotávají přímo za kobylku, ale jsou vedeny skrz kobylku a ozvučnou desku a fixovány pomocí kolíčků).

Tyto kytary jsou, stejně jako klasické kytary, zhotoveny buď z překližky, polomasivu nebo celomasivu. Běžně se používá smrkové dřevo, mahagon, palisandr, cedr, javor, dub, akát, divoká třešeň, ale i další dobře znějící exotická dřeva jako koa, bubinga, zebrawood a jiné. Kombinací různých dřev, kdy se jiné použije na přední ozvučnou desku, jiné na luby a zadní desku, a jiné na krk, pak vznikají kytary s jedinečným zvukem. Kytara je často od výrobce vybavena ochrannou plastovou destičkou („pickguardem“) pod ozvučným otvorem, která chrání tělo kytary před poškrábáním při hře trsátkem.

Zvláštní kapitolu tvoří dvanáctistrunné kytary. Tyto kytary mají oproti tradičním šestistrunným kytarám zdvojený počet strun. Obvykle se jednotlivé dvojice (krom dvou nejtenčích strun, tedy „e“ a „h“) ladí s jednooktávovým rozdílem. Vzhledem k tomu, že při hraní dochází k rozechvění obou strun v páru, má kytara plnější a čistší zvuk.

V případě, že snímače v kytaře nedávají dostatečně silný, nebo vyloženě slabý signál, je velmi vhodné ulehčit zvukaři práci přidáním předzesilovače (preampu), který signál zesílí a tím předchází šumu a eliminuje další ztráty signálu v kabelech. Preampů je opět typově celá řada, například preampy, které jsou součástí výstupního jacku, preampy montované přímo do lubů kytary, nebo externí (outboard) preampy. Externí premp se mně osobně zdá být nejjednodušším a nejpraktičtějším řešením. Funkčně zvládá stejné věci jako preampy interní, ale vzhledem k tomu, že nejsou prostorově omezeny, mohou nabídnout (a také nabízejí) mnohem větší možností v podobě spojování více funkcí najednou, takže tu vznikají všemožné kombinace, například doplnění o ekvalizér, frekvenční booster na sóla nebo omezovač zpětné vazby.Vzhledem k mnohdy nepravidelnému tvaru těla těchto kytar jsou v prodeji nástroje i pro leváky. Mimo obvyklých akustických kytar existuje ještě mnoho dalších druhů, v krátkosti lze zmínit ty nejobvyklejší z neobvyklých:

Havajská kytara je konstrukčně podobná španělce, má širší luby a tedy mohutnější korpus. Je laděna do durového akordu a ke hře se používá zvláštní styl. Struny se nepřitlačují k pražcům, ale jejich délka chvění se zkracuje kovovým „pražcem“ drženým v ruce. Vzniká tak charakteristický chvějivý zvuk s plynulými přechody mezi jednotlivými tóny. Používá se v etnické a country hudbě. Existují i elektrofonické varianty havajské kytary (např. steel kytara)

Dobro je nástroj s podobným laděním a stylem hry jako havajská kytara. Odlišuje se kovovými rezonátory umístěnými v otvorech vrchní desky. Nástroj byl zkonstruhován na počátku 20. století v USA (slovenským emigrantem Jánem Dopyerou – DoBro = Dopyera Brothers) a používá se v hudbě zvané „bluegrass“, což je součást americké country hudby, jedná se o speciální případ tzv. rezofonické kytary.

Ukulele, nebo také uke, je hudební nástroj původně z Havaje, tvarem podobný zmenšenině klasické kytary. Někdy je klasifikován jako drnkací loutna, patří do podskupiny nástrojové rodiny kytar a obvykle má 4 struny (někdy má také 6 či 8 strun). Vyrábí se ve čtyřech velikostech: sopránové, koncertní, tenorové a barytonové.
Ukulele původem z 19. století jako havajská interpretace malé kytary se dostalo na ostrovy díky Portugalcům. Získalo obrovskou popularitu ve Spojených státech na počátku 20. století a odtud se rozšířilo po celém světě. Tón a hlasitost nástroje se mění zároveň s velikostí a konstrukcí.

Loutna je termín obecně označující typ drnkacího nástroje „loutnové nástroje“ zahrnuje široké spektrum typů, které se liší svou hudební funkcí, časovým a geografickým zařazením, systémem ladění, ostruněním či velikostí. Pro loutnu je charakteristický vydutý korpus (mušle) a struny zdvojené buď v unisonu, nebo v oktávě (sbory). Samotné slovo loutna se používá ve spojení renesanční loutna, barokní loutna a arciloutna.

Mandolína je strunný hudební nástroj standardně s laděním stejným jako housle (G-D-A-E) ale některé skupiny středověké hudby používají mandolíny v tzv. „kvinternovém ladění“. (Kvinternové proto, že vychází z ladění středověkého nástroje, zvaného kvinterna) Struny jsou zdvojené, laděné v unisonu. Klasické mandolíny bývají vyráběny ve dvou základních typech: s rovnou zadní deskou, nebo se zadní deskou vypouklou, vyrobenou z dýh střídavě světlé a tmavé barvy – tento typ bývá označován, jako tzv. “portugalská mandolína”. Nemá kulatý ozvučný otvor uprostřed, ale dva úzké na stranách ozvučné desky (podobně, jako housle). V dnešní době jsou poměrně rozšířené mandolíny opatřené snímačem (elektroakustické).

Pozn. V případě že by jste měli na Jirku Špalka konkrétní dotaz tak ho směřujte do komentářů, rád vám na něj odpoví.

DRUHÝ DÍL     ČTVRTÝ DÍL

Zanechte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

X