Sekernice Jiřího Špalka #10 – Kytarové doplňky II.

Začínáte hrát na kytaru nebo už máte základy za sebou? Exkluzivně jsme pro vás připravil serii kytarových rad a tipů od kovaného rockera Jiřího Špalka!

#10 Kytarové doplňky II.

Kabely, bezdrátové systémy (vysílačky, in-eary)

Jak jsme již zmiňovali dříve, je zapotřebí přenést zvukový signál ze snímačů do zesilovače, a následně do reproduktorů, a to pokud možno s co nejmenšími ztrátami. To je možné dvěma způsoby: buď kabelem, nebo pomocí bezdrátového systému (vysílačky-přijímače).

Kabely
Kvalita kabelu (ale i jeho délka) mohou podstatně ovlivnit výsledný zvuk vycházející ze zesilovače. Pokud u varianty s kabely ponecháme stranou rozbor fyzikálních vlastností kabelů, jako jsou různá stínění, důležitá pro eliminaci rušivých brumů, impedance, která je důležitá pro věrný přenos všech frekvencí atd., je základním pravidlem, že kabel by měl být vyroben z velmi kvalitní mědi, silnější, opatřený kvalitními konektory Jack 6.3 mm (buď rovným, nebo lomeným, podle umístění zdířky na kytaře). Při používání přenosu pomocí kabelu je třeba se vyvarovat šlapání na něj (hrozí poškození) a při jeho smotávání jej nenamotávat přes loket (stejný důvod). Také je velmi vhodné kabel alespoň dvakrát omotat kolem kytarového pásu, aby například při jeho přišlápnutí nedošlo k vytržení kabelu z konektoru.

Pozn.: Pokud používáte aparát samostatná hlava + reprobox, neobejdete se bez propojovacího kabelu mezi nimi. Použít by se měl výhradně silový kabel (angl. „speaker cable“), což je dvoužilový vodič určený pro přenášení již zesíleného signálu. Má větší průřez, aby se zabránilo přetavení, vodiče jsou vedle sebe a nemají žádné stínění. Použití nástrojového kabelu pro přenos zesíleného signálu je krajně nebezpečné, protože nástrojové kabely jsou uzpůsobeny k přenosu mnohem slabších signálů a při jejich přetížení, ke kterému by v tomto případě došlo, se mohou přepálit a tím buď zkratovat výstup, nebo jej úplně odpojit a poškodit zesilovač.

Vysílačky
Pokud chcete mít při hře naprostou svobodu pohybu, je vhodné nahradit kabel bezdrátovým systémem. Ten funguje tak, že hráč má na opasku, nebo kytarovém pásu, připevněnu vysílačku, propojenou s kytarou krátkým kabelem, a signál je dále přenášen vzduchem na určité frekvenci (měřeno v kHz). Na druhé straně je tento signál přijímán přijímačem a dále veden kabelem do zesilovače. Pokud používá bezdrát více hráčů v kapele, je nutné, aby každý z nich „vysílal“ na jiné frekvenci, protože jinak by došlo ke smíchání všech signálů do všech aparatur na pódiu. Některé levnější sety nemají možnost volby frekvence, na které budou fungovat, lepší sety mají tuto volbu manuální a nejdražší systémy jsou samy schopné si vyhledat volnou frekvenci a na té fungovat. Dalším podstatným rozdílem v bezdrátových systémech je jejich dosah, tedy vzdálenost, na jakou se může hráč vzdálit od přijímače, aniž by ztratil signál. Tato vzdálenost se pohybuje u levnějších typů zhruba okolo dvaceti až dvaceti pěti metrů, u nejdražších udávají výrobci až několik set metrů. Tyto systémy se vyrábí i ve variantě pro umístění přijímače do racku.

Ne úplně vhodný a kvalitní je systém přenosu signálu pomocí bluetooth, který je, vzhledem k nízké kvalitě přenosu signálu, poměrně velké latenci a malému dosahu, vhodný spíše pro domácí použití, než na živé hraní. Zde jsou vysílačka a přijímač upevněny přímo na 6,3 mm Jacku.

In-ear
in-eary jsou systémy určené pro již opravdu náročné hráče, a především pro velká pódia. Jde v podstatě o opačný systém, než byl předchozí. Tedy, vysílačka není umístěna u hráče, ale u aparatury a hráč má u sebe přijímač. Do vysílače jde signál z hráčovy aparatury a zároveň zvuk ze zvukařova mixážního pultu. Kytarista pak ve sluchátkách slyší, a může si seřizovat, poměr svého nástroje a zbytku kapely tak, jak mu ji namíchá podle instrukcí zvukař. Obvykle jde zvuk z kytary do jednoho a zvuk zbytku kapely do druhého ucha. Hráč pak slyší vše tak, jak mu to vyhovuje, ať se již na pódiu zatoulá se svou vysílačkou kamkoliv, a není odkázán na různě nastavené odposlechy na pódiu. Poměr síly zvuku do levého a pravého ucha lze seřizovat přímo na přijímači. Já jsem zvolil pohodlnější způsob – přídavný malý mix připojený k vysílači, do kterého mi jde zvuk kapely smíchaný od zvukaře (bez mé kytary) a zvuk kytary jde do tohoto mixu přímo z vlastního mikrofonu připevněného na reproboxu. Poměr hlasitostí pak seřizuji na něm a nikoliv nepohodlně na přijímači. Frekvenčně je samozřejmě třeba všechny in-eary v kapele zkoordinovat stejně, jako u předchozího systému, tedy aby každý hráč měl svou vlastní frekvenci. I tyto systémy se vyrábí ve variantě pro rack.

Nezbytnou součástí in-ear systémů jsou kvalitní sluchátka. Ta jsou obvykle používána ve formě „pecek“ a je možné používat i bezdrátová. Základem je kvalita jak zvuku, tak i těsnosti vůči okolním zvukům, protože hráč by měl slyšet pouze čistý zvuk svého nástroje a zbytku kapely. V kvalitě a vhodnosti sluchátek hraje roli několik hodnot: především frekvenční rozsah (udávaný v Hz a kHz), impedance (v Ohmech), citlivost (v dB), délka kabelu, hmotnost, případně vybavení aktivním odhlučnění (vybavení mikrofonem a signálovým procesorem, který separuje hluk okolí a přimísí ho znovu do reprodukovaného signálu avšak v opačné fázi a tím zvuky zvenčí eliminuje). Nezbytným požadavkem na tato sluchátka je, aby hráči držela opravdu pevně v uších a dobře těsnila. Z tohoto hlediska jsou nejvyšší kategorií sluchátka vyráběná na zakázku, vylitá přímo dle tvaru hráčova ucha, avšak jejich cena se pohybuje řádově v desítkách tisíc korun.

Kytarové stojany a věšáky
Pokud na kytaru zrovna nehrajeme, a nechceme ji stále ukládat do pouzdra, je potřeba ji někam bezpečně umístit. K tomu slouží stojany a věšáky. Stojany se vyrábí buď pro klasické a akustické kytary, nebo pro elektrické kytary, případně univerzální. Liší se ve tvaru spodní vidlice, která je uzpůsobena buď pro širší těla klasických a akustických kytar, nebo užšímu tělu elektrické kytary. Stojanů pro kytary je na trhu celá řada a je jen na hudebníkovi, jaký si zvolí jako nejvhodnější. Použitými materiály jsou kov, plast, nebo dřevo. Většinu kovových a plastových stojanů lze složit, aby byl možný jejich jednodušší transport, dřevěné stojany jsou spíše určeny do interiérů, vzhledem k jejich atraktivnímu designu, ale také vzhledem k jejich snadnějšímu poškození. Systémově se stojany vyrábí ve dvou variantách: stojany typu „A“ a stojany na trojnožce. Ty druhé se vyrábí i ve variantách pro více kytar (obvykle pro dvě a tři). Dalším z běžných typů stojanů jsou stojany pro několik kytar, kdy jsou kytary postaveny bokem a u hlavy jsou opřené o polstrovanou rampu. Pro hráče hrající vsedě je vhodnou alternativou kytarová stolička kombinovaná se stojanem.

Druhou možností, jak bezpečně uložit kytaru v interiéru, jsou kytarové věšáky. Jsou to polstrované vidlice, které se připevňují na zeď, a kytara se do nich zavěsí za hlavu. Stejně, jako u některých stojanů, je i tato vidlice obvykle vybavena gumovým páskem, který zabraňuje vyklouznutí krku kytary z vidlice.

Přepravní obaly
Protože kytaru bude potřeba přemisťovat, a zejména při ježdění po koncertech hrozí nástroji poškození, je důležité jí pořídit kvalitní obal. Obaly na kytary se vyrábějí buď látkové (tzv „gigbagy“), vyrobené obvykle z polyesteru, polyuretanu apod. s různým polstrováním, nebo pevné, což jsou buď plastové kufry (výjimečně dřevěné), nebo kufry s látkovým vnějším potahem a pevnou plastovou výstuží.

Látkové přepravní obaly (gigbagy) jsou vhodné pro přemisťování nástroje v případech, kdy kytaře nehrozí nějaké větší nebezpečí poškození. Jejich výhoda spočívá v tom, že jsou velmi lehké a navíc jsou, mimo rukojeti, obvykle vybavené nastavitelnými ramenními popruhy, takže se dají nosit pohodlně na zádech jako batoh.

Plastové kufry jsou nejbezpečnějším způsobem ochrany nástroje. Vyráběny jsou v různých tvarech, nejobvyklejší je buď tvar samotné kytary, nebo obdélník, ale i mnoho dalších, včetně kufrů pro několik kytar, které slouží zároveň jako stojan. Kufry pro jednu kytaru mají lůžko uzpůsobené buď přímo pro konkrétní nástroj, nebo jsou univerzální, tedy použitelné pro všechny obvyklé tvary a velikosti kytar.

Kufry s látkovým vnějším potahem jsou jakýmsi mezičlánkem mezi předchozími dvěma obaly. Poměrně spolehlivě chrání nástroj (i když ne tak, jako plastový kufr), jsou lehké, obvykle vybavené mimo madla ještě popruhem pro zavěšení na rameno.

Stejně, jako kytary, je třeba při transportu a manipulaci chránit i ostatní součásti kytaristova vybavení. O pedalboardech jsme si psali v 7. dílu našeho kytarového miniseriálu, zbývá tedy ochránit aparaturu. Zde se používají obaly buď z pevných látek, někdy opět polstrované, nebo pevné case, obvykle vybavené pro snadnější manipulaci kolečky.

Pozn. V případě že by jste měli na Jirku Špalka konkrétní dotaz tak ho směřujte do komentářů, rád vám na něj odpoví.

← DEVÁTÝ DÍL   ZÁVĚREČNÝ JEDENÁCTÝ DÍL →

Zanechte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

X