Hra na bicí mě stále baví, občas si zahraju jen tak pro sebe, říká Petr Kolář

Všechny písničky jsou moje vlastní, jsou to moje děti a bylo by hloupé abych některý dítě vyzdvihoval a některé zase házel někam do škarpy...

V Mnichovicích u Prahy se v sobotu 21. srpna 2021 uskutečnil čtrnáctý ročník festivalu Mnichovické Rockování, jedním z účinkujících byl také Petr Kolář (54), který krátce před svým vystoupením poskytl pro náš online magazín rozhovor

Zpěvák Petr Kolář se narodil se 20. června 1967 v Českých Budějovicích. Od 18 let zpíval s řadou rockových kapel, od roku 1993 začal účinkovat v úspěšných muzikálech jako Dracula, Vlasy, Hamlet, Krysař, Tři mušketýři, Muž se železnou maskou a dalších. Několik let byl zpěvákem české metalové legendy Arakain, spolupracoval i s Danielem Landou, kapelou Precedens či skladatelem Karlem Svobodou, díky němuž se proslavil hitem Ještě že tě, lásko, mám. V Českém slavíkovi se několikrát umístil na druhé příčce.

Petře, jak jste se vlastně dostal k hudbě? Byl někdo z rodiny také hudebník nebo to přišlo samo?

Já jsem v rodině žádného hudebníka neměl, jen moje máma hrála na gymnáziu na piano tak vůbec netuším v jakých genech nebo po jakých předcích to mám. Má sestra taky dělala hudbu, tak nevím, nějak to na nás padlo. Sestra chodila na piano, tak jsem asi od sedmi let chodil taky, pak jsem začal tlouct do bicích, zbláznil se do nich a od nějakých 13-14ti let dělám muziku naplno. Je to něco, co se nedá vysvětlit, něco mezi nebem a zemí, ale nutkání bylo tak silné, že jsem nechtěl dělat nic jiného. Jak říkám, v rodině muziku jako já nikdo nedělal.

Vystudoval jste hru na bicí, proč jste se rozhodl právě pro tento nástroj?

Nevím. Ne, že bych někoho viděl hrát a pak bych se na to učil, ale jen jsem to nějak vnitřně cítil. Nejdřív jsem na ně začal jen tak plácat a pak jsem začal hrát ty svoje oblíbené kapely od Beatles až po párply a tak, prostě to, co v těch sedmdesátých letech bylo.

Vaše první sólové album „Mackie Messer“ je vytvořeno z netradičních úprav českých i zahraničních písní. Ještě jste se necítil na vydání svých vlastních písní?

Tak já jsem byl od svých čtrnácti vždy součástí nějaké kapely a vždy jsme dělali svoje písničky, nebyl jsem vyloženě na sólové dráze. Tohle album bylo v době, kdy jsem nastoupil do skupiny Precedens. Byl to takový projekt, kdy jsme chtěli udělat cover verze trošičku jiným zpracováním. Kdybychom udělali vlastní věci, tak nebude srovnání, a tahle deska měla být o tom, že to mají lidé srovnávat s tím originálem, to byl účel té desky, proto ne vlastní písně.

Jednu desku jste nahrál v Los Angeles s producentem Carmenem Rizzem, který byl 2x nominován na cenu Grammy. V čem je podle Vás nahrávání v zahraničí lepší?

To byla taková ta euforie, že jsem nikdy v zahraničí nenahrával a nedělal žádnou desku. Člověk poznal tu práci přímo tam. Do té doby jsem o tom jenom četl, jak se to dělá a jak to tam dělají kapely. Bylo to takové příjemné setkání s tím, že se jim moje práce líbila a chtěli to dotáhnout do konce. Mně se zas líbilo to pozvání do jejich kuchyně, jak se říká, takže to pro mě byla výborná zkušenost. Práce venku je trošičku jiná, lidé tam nemají problém, nehledají ho a když se nějaký vyskytne snaží se ho řešit.

V Čechách jsme s mentalitou jinde ale já to mám stejně jako lidé v Americe. U nás se obecně dělá vše pomaleji a svádí se to na peníze apod. Prostě, je to celé o lidech a energii, která při tom nahrávání vznikne. Hudba je hudba, není to rohlík, který musíte správně vyválet a potřebujete k tomu čas, lidi, pec a tak. Nápady přicházejí, takže se stále tvoří, je to zvláštní druh umění. Nepřepočítával bych to na peníze, ale spíše na tu energii, co tomu lidé dají a tam to bylo takové, že jsme do toho šli všichni.

Máte nějakou vysněnou spolupráci ať už zahraniční nebo českou, například se svým hudebním vzorem?

To už jsem možná říkal několikrát, že jsem si chtěl zahrát s Philem Collinsem, protože on taky hraje na bicí a zpívá, což jsem jeden čas taky dělal, ale ona je to těžká disciplína dělat dvě věci najednou. Takže jsem potom začal jen zpívat ale stále do toho těm bubeníkům kecám, protože mám ten nástroj rád (smích). Ale s tím Philem jsem si chtěl zahrát nebo pořád ještě chci, tak možná to ještě někdy vyjde. Osobně už jsem se s ním setkal, někdy v 98 roce jsem byl u něj v šatně, takže jsem se s ním vyfotil a prohodili jsme pár slov, ale nezahráli jsme si. Ani jsem mu to nestačil říct, takže nevím. Telefon mi nedal (smích).

Hrál jste v mnoha muzikálech, ale která muzikálová role vám nejvíce sedla? S jakou postavou byste se nejvíce ztotožnil a proč?

On každý ten muzikál měl něco do sebe. Měl jsem na ty projekty štěstí a mám rád ta témata z historie, všeobecně mám historii rád, takže jsem v podstatě většinou hrál historické postavy a vždy mě to bavilo. Ale asi první roli, kterou jsem měl v muzikálu „Hair“, což byla taková ta doba dlouhých vlasů a hnutí hippies a tak, to mi bylo blízké, takže to bylo fajn. Ale každá role měla něco do sebe, takže nevím, co bych vyzdvihnul, každý ten projekt byl fajn.

Jaká je Vaše oblíbená autorská píseň, kterou jste nazpíval a naopak, která není?

Tak všechny písničky jsou moje vlastní, jsou to moje děti a bylo by hloupé abych některý dítě vyzdvihoval a některé zase házel někam do škarpy, to ne. Takže všechny jsou dělané s tím, že jsem je chtěl udělat a že si za nimi stojím. Nemám žádnou, kterou bych vypíchl, ale samozřejmě ve spolupráci třeba s Karlem Svobodou paradoxně píseň „Ještě že tě lásko mám“ mě vlastně na té sólové dráze vypíchla nahoru a pomohla mi v nějakém tom postupu. To byla taková zásadní píseň, ale jinak ty ostatní, to jsou prostě moje děti.

Také jste přezpíval píseň od Jiřího Schelingera „Šípková Růženka“, v originále „Soldier of Fortune“ od Deep Purple. Ta píseň se Vám líbila nebo jste to pojal jako poctu Jiřímu Schelingerovi?

Já jsem to poslouchal od malička a prostě se mi ta věc líbila. Vždycky jsem si říkal, že bych jí chtěl někdy přezpívat. Vlastně jsem ji i jako teenager zpíval na zábavách. Tak jsem to chtěl dát na desku jako bonus, což se myslím v roce 2007 nějak povedlo. A hrajeme to dodnes protože, je to super a nadčasová věc.

Co se týče bicích, nemáte někdy chuť si zahrát jako bubeník, a ne jako zpěvák? Nepřemýšlel jste třeba o projektu, kde byste byl právě jen jako bubeník?

Chuť by možná byla, ale já už to tolik neumím. Když vidím kluky, jak dneska hrají, tak už to zdaleka nestíhám, ta energie není taková jako když mi bylo dvacet. Ale bicí doma mám a občas si na ně zahraju, ale právě že jen občas, tak zjišťuju, jak to bolí, člověk musí na každý nástroj cvičit, a tady na ten obzvlášť. Je to fakt dřina na celé tělo, takže to už asi nezvládnu. Ale stále mě to baví a doma si zahraju jen tak pro sebe, ale myslím, že pro veřejnost to není (smích).

Nedávno jste společně s dalšími známými osobnostmi nazpíval píseň „Protože to nevzdám“ k filmu “Gump, pes který, naučil lidi žít” od zpěvačky Olgy Lounové. Jak tuto píseň vnímáte?

Já mám ke zvířatům kladný vztah, protože sám mám psa z útulku. Ne, že by to byla nějaká póza, prostě to tak cítím, vždycky jsem měl psa, takže k nim mám kladný vztah. Když jsem byl přizván, neváhal jsem a myslím si, že to je fajn projekt. Peníze jsou potřeba všude, ale na ta zvířata obzvlášť, oni to sami nezvládnou. Takže jsem neváhal, mně to přijde jako dobrá záležitost.

V minulosti jste také nazpíval českou verzi úvodní znělky animovaného seriálu Pokemon, sledoval jste ten seriál někdy?

To je rok 95 nebo tak někdy…, to už asi nikdo nezná. Ty děti co byly tenkrát už mají dneska svoje děti (smích). Ne nesledoval, protože já už jsem to nazpíval, když jsem byl starší, takže to pro mě nebylo, ale bavilo mě to, že to bylo v uvozovkách pro děti, ale byla tam fajn muzika. Ten soundtrack je skvělej. Myslím, že v té době taky kluci, Vilda Čok s Kamilem Střihavkou, nazpívali „Chip a Dale“ nebo něco takového, takže byla taková doba, taková euforie a bylo to vlastně fajn. A občas mi to lidi připomínají, tak říkám no jo, to ale letí, už je to dávno.

Dnes na stejné stagi vystoupí i skupina Arakain, se kterou jste nahrál dvě alba. Nelitujete někdy toho, že jste skupinu opustil a dal se na sólovou dráhu?

Ne ne, nelituji. Prostě to je vývoj, taková byla doba a udělali jsme hezkou práci, mě to bavilo a rozešli jsem se vlastně v dobrým. Ale já jsem ty věci chtěl dělat sám, takže to byl vlastně takový odrazový můstek pro tu moji sólovou kariéru. Já už jsem fakt nechtěl být v kapelách, není to o té muzice, ale o tom rozhodování se kolem. Vždycky se to v kapele řeší, to je pět lidí, pět názorů a někdy se to sejde a někdy ne. Prostě to tak je, takový je život. Takže já jsem něco cítil, tak jsem to chtěl realizovat. Nic víc, nic míň, ale všechno je v pohodě a kdybychom se tady dneska potkali, tak jsme úplně v klidu (smích).

Blíží se Vaše vystoupení tak už nebudu zdržovat, děkuji váš čas a ať se vám daří

S Petrem Kolářem si povídala: Kateřina Vestfálová

FOTO CREDIT Petr Bryk
Zanechte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

X