Nahlédnutí do paměti zpěváka Jindry Vobořila VI.

Opomenuté události a kapely v dějinách českého rocku

Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XX.

Konec Satelitu nastal, když Jindra Bazík nastoupil vojenskou službu a zbyli jsme vlastně jen já a Meny Kaminský. Pokoušeli jsme se občas přilepit na nějakou partu, ale to bylo vždycky jen takové oťukávání. Zkoušeli jsme asi dvakrát s nějakou partou dokonce v márnici Motolské nemocnice. Tam měli taky celou bicí soupravu!!

Měli jsme na Žižkové kamaráda Ríšu Koláře, který byl v železničním učilišti v Bohosudově a díky tomu měl spoustu kamarádů po celých severních Čechách. Na víkendy obvykle jezdil Richard do Prahy a měli jsme spolu nacvičené spousty písniček z liverpoolské éry. Searchers, Swinging Bluejeans, Mersey Beats a další. K tomu později přišly písně Beatles a pomalu jsme poznávali i Kinks. On všechny ty své pražské poznatky uplatňoval v Bohosudově a jejich kapela z učňáku si v té oblasti na Teplicku získala slušné renomé.

Jednou přišel s pozváním na jakýsi big-beatový festival, který se měl konat na úpatí hory Říp. Nacvičili jsme si s Menym pro tuto příležitost dvě písně Beatles – From Me To You a Twist and Shout. Někteří kamarádi si myslí, že to bylo vůbec poprvé v Čechách, co byli na scéně živě provedeny písně skupiny Beatles. Bylo to 25.7.1964 a celý festival trval dva dny a dvě noci. Měl jsem donedávna dokonce krásný odznáček z této akce. Kapela z Bohosudova se jmenovala The Speakters (úvodní foto) a měla od učiliště nejlepší možné tehdejší vybavení. Každý nástroj měl vlastní kombo Jolana. Betonové pódium pod Řípem bylo veliké jako tenisový kurt a ozvučeno to celé bylo tak, že kolem tohoto obdélníku bylo rozestavěno asi 8 kondenzátorových mikrofonů Neumann a všechno se to snímalo tak trochu z dálky. Bedny na zpěv – to byly po každé straně pódia dva jako reproduktory kovové sloupky, jaké byly rozvěšené po celé Praze a sloužily městskému rozhlasu. Poháněla to vojenská ústředna v automobilu Praga V3S, ve které byly zesilovače a agregáty na výrobu elektřiny.

Tolik diváků pohromadě jsme do té doby nikde neviděli. Dá se jistě mluvit o desetitisících. Vystoupení trvala celou sobotu a neděli – a prakticky také po celou noc ze soboty na neděli. Hořely tu na stráních desítky ohňů a diváci tu většinou spali pod širákem. My jsme se večer vydali na něčí radu k nedaleké vesnici, kde bylo odstaveno několik železničních vagónů a lidé tu spali pod stropy v sítích na zavazadla. Nějakou chvíli jsme tam vydrželi, ale pak jsme odtud museli doslova utéci, protože asi ve dvě hodiny ráno se tady objevila skupinka chovanek z nedalekého pasťáku v Kostomlatech. Byly to holky, které tu byly drženy většinou za „mravnostní delikty“, jak se tehdy říkalo prostituci. Ale tyhle holky to pro peníze nedělaly, těm šlo o to, užít si. Jak se dostaly ven z lágru, to ví jen Bůh. Doslova se vrhly do odstavených vagónů a začaly spící kluky vyloženě obtěžovat. Každá minuta jim byla drahá. Báli jsme se jich, protože všechny byly ostříhané dohola a na hlavách měly šátky jako nějaké kolchoznice. Vzali jsme proto raději nohy na ramena a přespali jsme na stráni u jednoho z ohňů.

Kapel se tady střídaly desítky, ale mě utkvěla v paměti hlavně kapela Delfíni z Chomutova, která měla ve svém středu úžasného saxofonistu a výborného zpěváka, a věnovala se hodně repertoáru Little Richarda. My jsme měli vystoupení v sobotu i v neděli a při našem druhém výstupu se tam nachomýtl nějaký vychovatel-politruk z bohosudovského učiliště a když viděl na mém krku řetízek s křížkem, spustil hrozný povyk a nechtěl nás pustit na pódium, jestliže kříž nesundám. Byli jsme tam jen jako hosté oné kapely, takže jsem jim nechtěl dělat žádné těžkosti a na tu chvilku jsem se podvolil. Věděl jsem, že ti kluci na to půl roku zkoušeli a strašně se na to těšili..

To byla akce, kterou docela opomněl nablblý seriál ČT o Big-beatu. Ten věnoval asi 8 dílů Petrovi Novákovi a asi 15 dílů Olympicu, ale nejdůležitější události a kapely dějin českého rocku úplně vynechal. Neměli zájem ani o rozhovory s lidmi, kteří byli v době vzniku seriálu na sklonku nejen kariéry, ale i života. Škoda, přeškoda!!! Dle mého názoru to bylo záměrné. Bylo tam mezi tvůrci dost lidí, kteří si na seriálu přihřívali svou polívčičku a neměli zájem oslavovat věci, které se netýkají přímo jich. Sám jsem jim tehdy nabízel nějaké věci ze svého rozsáhlého archívu, ale bylo vidět, že zájem není. Končilo to vždycky tak rozpačitě – no, tak nám to přivezte, my se na to podíváme. Podotýkám, že to byly věci, které se netýkaly vůbec mě osobně!!! Já – kdybych takový seriál vyráběl a někdo mi nabídl nějaké historické materiály – běžel bych pro ně, až bych si hnáty přelámal!!! Takto jsem si je raději skromně nechal pro lidi, které to bude upřímně zajímat a kterým to vždycky rád a bezplatně poskytnu.

V té době, o které tu píšu, nám taky někdo zajistil vystoupení v kavárně SIA, což byl prostor, který patřil mezinárodní studentské federaci. Já jsem si pro tuto příležitost vypůjčil v Půjčovně průmyslového zboží v pasáži Metro elektrickou kytaru Jolana. Měli jsme tam zahrát jen několik písní a místní technik nám nabídl, že nám obě kytary zapojí sériově do místní ústředny KZ50. V té době bylo všechno bohužel ještě na banánky, které se daly strčit prakticky do jakéhokoli otvoru a to se taky tomu technikovi k naší škodě povedlo. Strčil oba banánky do vstupu pro reproduktory a tak jsme dostali já i Meny do těla nějakých 100V, což nebylo nijak tragické, ale jak jsme se dotkli strun, ruce nám oběma okamžitě vyletěly nad hlavy, a toto extempore mělo ohromný úspěch u publika. Pak se nám podařilo kytary zapnout správně a s velkým úspěchem jsme odehráli svůj blok. Publikum bylo převážně zahraniční a o to nás tento úspěch více těšil. Mohli jsme samozřejmě mluvit o štěstí, že se nespálily snímače u kytar, – zvláště u té vypůjčené.

Při jedné pražské návštěvě Ríši Koláře v Praze, jsme se domluvili, že uděláme nějaká vystoupení v Teplicích, kde jsme údajně – hlavně díky němu – získali dobrou pověst a všichni se tam na nás moc těší. Já jsem jel do Teplic z Prahy stopem. S dlouhými vlasy mě nikdo nechtěl vzít a tak jsem dobrou polovinu cesty ušel po svých. Přijel tam za námi i můj spolužák z učňáku Leoš Císař – mimochodem výborný fotograf – a bydleli jsme asi týden u bývalého motocyklového závodníka Franty Spurného, který tam okupoval jeden z mnoha prázdných teplických činžáků a měl tam i na černo připojenou elektřinu. U Franty probíhal permanentní mejdan a i když jsme v té době neměli skoro žádné peníze, žili jsme si všichni docela dobře.

Dostali jsme tip na volný sál, který patřil Okresnímu stavebnímu podniku, tak jsme hned zašli za příslušným referentem a ten nám ho bez problémů na několik dnů zapůjčil. Dokonce jen za nějaký symbolický nájem. Šli jsme do papírnictví, koupili jsme si pár bloků vstupenek a hned večer jsme to rozjeli. Aparaturu a nástroje jsme si většinou vypůjčili od místních příznivců a kamarádů a večer jsme už hráli pro nabitý sál. U vchodu byl náš člověk, takže jsme peníze dostali vždycky v pořádku. Byla tam s námi i velká parta kamarádů z Prahy, kteří se hned první den nějak rozptýlili po městě a každý se živil, jak uměl. Když jsme dostali tržbu za první produkci, sešli jsme se druhý den, celá ta banda, v poledne na teplické Letné a peníze jsme si rozdělili prakticky rovným dílem. Na Letné měli tehdy výborné kvasnicové pivo a tak jsme si celkem užívali. Tři dny jsme měli v sále plno, ale tím se lidi asi vyčerpali z financí, takže čtvrtý den už to bylo slabé. A tak jsme to zapíchli a jeli jsme domů.

Jeli jsem zpátky s Leošem Císařem stopem a hned za Teplicema jsme měli štěstí. Zastavil nám úplně nový bílý Volkswagen brouk, který měl i celý bílý vnitřek. V něm seděl kluk, který byl naprostým dvojníkem zpěváka Cliffa Richarda a mluvil jen anglicky. Dodnes jsem přesvědčený, že to byl opravdu Cliff. Asi po deseti kilometrech nás zastavil odulý příslušník VB a dlouho a pečlivě zkoumal auto a dokumenty nás třech. S řidičem, který mluvil jen anglicky komunikoval pouze v češtině. Říkal mu takové moudrosti jako: “Víte, milej soudruhu, u nás autostop není povolenej. Já vím, že to nevíte, ale to vás neomlouvá. Vy tam u vás máte vůbec pěknej pořádek! No voni už to tomu vašemu Džonsonovi hezky spočítaj, to si nemyslete!” No a takhle kázal asi půl hodiny. Když nic protizákonného nenašel, vrhl se alespoň na naše občanské průkazy. Zdály se mu odrbané, ale bohužel ne zase tolik, aby nám za to mohl dát pokutu. Nejvíce ho iritoval ten nový bílý vůz. Nakonec dostal spásný nápad – řidiči nařídil gestem, aby jel dál a nás nechal stát v pangejtu. To byla jeho geniální pomsta za naše mládí a za ten sněhobílý Volkswagen.

Na úvodní fotografii – Mikoláš Meny Kaminský a Jindra Vobořil jako hosté kapely The Speakters

Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila VII.

Zanechte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

X