Pětadvacet otázek pro dvorního zvukaře Arakainu, Ondru Martínka

Mezi profese živé hudby, bez které by se neobešel žádný rockový koncert, žádná hudební akce, patří bezesporu osoba nadmíru důležitá a tou je zvukař. Jedním z mistrů zvučení jehož jméno má v hudební branži velkou váhu, je také dvorní zvukař skupiny Arakain, Ondra Martínek

Zvukařů kteří se úzce specializují na tvrdou muziku a mají bohaté zkušenosti jak na domácí tak i zahraniční rockové scéně, u nás není mnoho a těch kteří by vydrželi jezdit s jednou a toutéž kapelou víc než dvacet let už vůbec ne, ovšem dvorní zvukař skupiny Arakain, Ondřej Martínek který se neustále snaží hledat nové možnosti, jak přiblížit zvuk této naší metalové legendy k dokonalosti, se mezi ně rozhodně řadit může.

V rozhovoru, ve kterém Ondra odpověděl na pětadvacet otázek, se dozvíte něco o technice, o práci v zahraničí, o špatných návycích které si kapely přinášejí na podium, nechybí ani vtipná historka nebo třeba jaký typ koncertu by odmítl zvučit.

Ondro, jak jsi se vlastně dostal ke zvukařině, co tě k ní přivedlo?

Tak nějak to přirozeně přišlo. Rocková muzika mě provázela prakticky od malička. Vzpomínám si na své poskakování po pokoji s tenisovou raketou, co by kytarou. Do toho mi řval Olympic, Turbo, Kiss, AC/DC a Iron Maiden. Pak přišla ke slovu opravdová kytara a já se začal zajímat o hudební techniku a aparaturu všeobecně. Ale první opravdové zvučení nastalo až když jsem s několika kamarády muzikanty začali v Praze provozovat rockový klub Inferno, kde jsem byl tak nějak přirozeně pasován do role zvukaře. Nevěděl jsem tenkrát o té práci vůbec nic. Což mi zůstalo do dnes (smích).

Je o tobě známo že si studoval elektroniku na vysoké škole, je pro výkon zvukaře vzdělání v tomto směru důležité?

Nemyslím si, že důležité, ale jistou výhodu to jistě má. Člověk alespoň dokáže některé problémy řešit od prvopočátku vzniku a tím je bezesporu v obrovské výhodě. Když si vzpomenu na svoje opravdové začátky, kdy přísun kvalitní techniky byl prakticky nemožný anebo tak drahý, že jsem si ho nemohl dovolit, a já si spoustu věcí vyráběl sám podle návodů v různých časopisech, tak se mi tomu dnes ani nechce věřit. Prostě časopis Amatérské rádio mne inspirovalo k mnoha věcem.

Jaké technické vybavení používáš a proč?

Absolutně nepreferuji nějakou konkrétní značku techniky nebo aparátu. Práce s čímkoliv je pro mě jistou výzvou a adrenalinem. Chápu, že je spousta dvorních kapelních zvukařů, kteří vyrážejí na cesty pořád s tím samým vybavením, ale na mě toto působí „moc jako kolbenka“. Stejná kapela, stejné vybavení, stejné ruce, stejné uši na mě působí trochu jako nuda. Proto se snažím alespoň o nějakou změnu, která by člověka víc bavila. Netvrdím, že je to špatně pořád používat stejnou techniku, ale mě to nenaplňuje. Každopádně se považuji za moderně smýšlejícího, proto i vyhledávám a studuji nejnovější trendy. Samozřejmě mám své oblíbené značky a výrobce jak mikrofonů, mix pultů a aparatur všeobecně, ale v žádném případě na nich úplně bezhlavě nelpím.

U Arakainu jsi už 20 let, je to pro tebe rutina nebo je stále co zlepšovat?

Vždy je co zlepšovat a usínat na vavřínech se moc nevyplácí. I když je to pořád pět stejných muzikantů, pět nástrojů a hlasů, tak se dá každý koncert udělat jinak. Samozřejmě je na zvážení, jestli je to správně. Trendy a doba kráčí mílovými kroky a vše se mění ne z roku na rok, ale ze dne na den. A s tím je potřeba držet krok.

Kdo z Arakainu ti dává při zvučení nejvíc zabrat?

Myslím, že po těch letech jsme si s kapelou vytvořili tak úzký vztah a symbiózu, že naše společná práce je radost na všech frontách. Možná bubeník, protože ten toho má nejvíc!!! (smích)

Najdeš vhodný zvuk už při zvukové zkoušce, nebo ho ladíš nepřetržitě během celého koncertu?

Snažím se ho najít hned. Ale někdy to prostě není možné. Razím teorii, že kapela má znít stoprocentně již od prvních tónů. Ale někdy je to opravdu jen teorie, protože zákony fyziky jsou neúprosné a akustika není nic jiného než fyzika a matematika.

Můžeš popsat rozdíly při zvučení klubu, sálu a sportovní haly?

Rozdíly jsou samozřejmě obrovské. Každý ze jmenovaných prostor se pod tíhou decibelů chová zcela jinak. A s tím je zapotřebí už od počátku počítat. U menších klubů a sálů je rozdíl mezi plným a prázdným prostorem, myšleno s diváky nebo bez, menší než u větších sálů a hal. Tam už pak záleží na zkušenostech.

Na jaké nejčastější problémy narážíš při své práci?

Asi si touto odpovědí znepřátelím mnoho pořadatelů a zvukařů, ale asi nejčastější problém vidím v nedostatečném technickém zabezpečení akcí. Protože odpověď některých z nich na moji otázku proč, zní „jedna bedna stačí“ na to hrál i Katapult. Vždy, když tohle slyším, sedám do auta a odjíždím pryč.

Jaké nástroje vyvolávají ve tvých uších mrákoty?

Myslím, že si dokáži poradit opravdu se vším, ale skutečně existuje jeden nástroj, který, když vidím, stávám se nerudným. Tím nástrojem je „didgeridoo“. (smích) Zvuk tohoto nástroje mě neustále přivádí na myšlenku, že někde kdesi se tvoří zpětná vazba.

Je někdo, koho bys nezvučil, případně který typ koncertu by si odmítl?

Jednou jsem si to vyzkoušel a zjistil, že tohle opravdu nedávám. Dechovkový festival. (smích) Dokonce se mi jednou poštěstilo zvučit festival vietnamské hudby a festival židovské hudby. Taky moc príma věci. (smích)

Jaké špatné návyky si kapely přinášejí na pódium?

Jedním z nejhorších návyků kapel je snažit se přiblížit zvukem nějakému vzoru. Většinou ale nikdo z nich netuší, jakou produkcí výsledný sound jejich vysněného vzoru prochází. Dalším takovým nešvarem je snažit se v jejich očích dokonalý pódiový zvuk přenést i do sálu. To většinou nefunguje.

Co by si doporučil začínajícím kapelám, které chtějí mít kvalitní zvuk?

Rozhodně by měli dát na radu zkušených a netvářit se hned jak „mistři světa“. Znepřátelí si tím spoustu lidí, které budou do budoucna stoprocentně potřebovat.

Na zvukaře se při koncertu svádí hromada zvukových problémů, případně se očekává, že jako poslední instance pomůžou. Vzpomeneš si na nějaký svůj zvukařský průšvih?

No, právě, že si na něj nevzpomínám. Procházel jsem tehdá složitým životním obdobím. Bylo to na mě asi dost vidět, a tak se kluci z kapely rozhodli, že mě budou léčit, bohužel alkoholem. Pak se k nim přidal ještě místní zvukař. Prakticky vůbec si na ten koncert nepamatuju. A vím, jen z fotografií, že jsem tam byl. Takže zvukový výsledek musel být obdobný.

Když má kapela vlastního zvukaře, tak ten ví, jak má kapela jako celek znít ale ty kromě Arakainu zvučíš například také tribute skupinu QUEENIE, je zde tvá úloha těžší a v čem?

Myslím, že ta úloha není těžší. Jen se člověk musí trochu víc držet toho vzoru. Ale výsledek prostě musí být vždy perfektní. Mám prostě takovou povahu, a když se mi něco nepovede nebo nedaří, tak se sebou nemluvím měsíc, i víc.

Jakou spolupráci a s kým by si samozřejmě kromě Arakainu označil v minulosti za pohodovou?

Za velmi příjemnou považuji spolupráci se zpěvačkou Ivou Marešovou a všech muzikantů, kteří ji obklopovali. Ať už to byla její původní kapela Deset očí nebo pozdější kapela 999. Vždy byla radost s nimi spolupracovat, protože to byl naprosto „jiný svět“. Jiný styl, jiná práce, jiné všechno. Samozřejmě jsem strávil i nějaký čas se spřátelenou kapelou Dymytry, což bylo také super.

Pracoval si jako zvukař i v zahraničí? Pokud ano tak kde, pokud ne, tak jaké zahraniční angažmá by si neodmítl?

Ano, i v zahraničí jsem si to zkusil. A na tyto zážitky nezapomenu. Tam prostě funguje všechno jinak. Měl jsem tu čest spolupracovat s kapelami Pretty Maids a Europe, se kterými jsem se podíval po světě. Samozřejmě i s Queenie jsem objel kus světa a na to nesmím zapomenout. Pokud bych měl být opravdu důsledný, tak nemohu nezmínit ještě spolupráci s kapelou Bonfire a Pink Cream 69. Taky strašně pohodová práce. Nesmím také zapomenout na jednu akci, která ve mně zanechala opravdu hluboký dojem, jak se jeden člověk a jeden klavír může postarat o tolik zábavy a tolik emocí. Tím muzikantem byl klávesák z kapely Yes, Rick Wakeman a jeho vystoupení v RockOpeře Praha, kde jsem také dlouhá léta působil.

Jak si na tom se zvučením v nahrávacích studiích?

Práci v nahrávacím studiu se věnuji jen okrajově. Prostě mě asi víc naplňuje ten adrenalin živého vystoupení. Tam prostě musí být vše „na první dobrou“. A to mě prostě baví.

Co podle tebe odlišuje zvukařskou špičku od té průměrné?

Víš, a co je vlastně zvukařská špička? Takže na tuto otázku nedokáži úplně odpovědět. Už jsem ve svém životě slyšel spoustu zpackaných koncertů velkých hvězd a na druhou stranu skvělá vystoupení těch ne tak známých. Takže to posouzení asi nechám na jiných.

Na jaké své projekty jsi zpětně opravdu hrdý a máš nějaké nesplněné cíle kterých bys ve své zvukařské kariéře chtěl ještě dosáhnout?

Opravdu je pár akcí nebo koncertů, které se mi nesmazatelně vryly do paměti a nikdy na ně nezapomenu. Jeden z nich je koncert k výročí 25 let existence skupiny Arakain s plzeňskou filharmonií. Bezmála osmdesát hudebníků, k tomu metalová kapela, a to vše mít pod rukama, byl za prvé nezapomenutelný zážitek a také velká zvukařská zkouška. Dalším takovým nesmazatelným počinem byla účast na belgickém festivalu Grass pop metal meeting, kde jsem byl právě s již zmíněnými Pretty Maids. 160 000 návštěvníků a na jevišti společně s takovými hvězdami jako In Flames, Hell Yeah, Stone Sour a jako hřeb večera vystoupení Iron Maiden. Vlastně jsem si zahrál na aparát připravený pro ně a sklidil pochvalu jejich zvukaře. Já v podstatě můžu umřít (úsměv).

A čeho bych chtěl ještě dosáhnout? Tak samozřejmě angažmá u nějaké světové velehvězdy by bylo super, ale myslím, že jako obyčejný kluk z Vysočiny jsem toho zažil celkem dost a ani v nejmenším bych neměnil.

Dnešní trend v oblasti zvukařiny se, oproti minulosti, posunul o několik levelů výše, jakým směrem se podle tebe bude zvukařina ubírat do budoucna?

Myslím si, že zvukařina jako taková se už moc nezmění. Měnit se bude pouze cesta, kterou se budeme tu naši vysněnou dokonalost snažit dosáhnout. Pokud bude člověk i do budoucna vnímat hudbu ušima a trochu bránicí, pak úplně není kam se posouvat.

Máš za ty dlouhá léta u zvukařského pultu nějakou vtipnou historku na kterou se nedá zapomenout?

Vzpomínám si na jeden koncert někde na Moravě, kde jsme byli v roli headlinera . Celému koncertu předcházela asi hodinová zkouška, která skončila cca minutu před tím, než se otevřely dveře do haly. Budu teď odborný a snad všichni pochopí, co jsem provedl: žijeme v době digitální techniky, kdy se dá komplet práce jedním stiskem tlačítka uložit, ale také vymazat. Což se povedlo právě mě. Bohužel tlačítko STORE bylo nebezpečně blízko tlačítku UNDO. Pak už vše bylo jen dílem okamžiku, kdy jsem musel oznámit kapele na jevišti tu radostnou větu: „ hele já si to všechno smazal, musíme začít znova“ (úsměv).

V době studií si byl zručný kytarista jak si na tom s hraním na kytaru dnes?

Tak já doufám, že to nebylo jen během studií. Ale bohužel dnes mi na hraní už moc času nezbývá. Netvrdím, že nehraji vůbec. Snažím se využít každé přátelské nabídky, „pojď si s námi zahrát“. Ale na vlastní kapelu už čas není. Jak já říkám, už jsem si asi svoje odehrál a pokud se dál chci živit hudbou, musím jít tímto směrem.

Nejen muzikanti, osvětlovači a pódiový technici ale i zvukaři, přišli kvůli coronaviru o práci. Jak si na tom ty?

Stejně jako všichni ostatní. A mávnutím proutku jsem přišel o veškerý příjem.

Jak na současnou situaci která panuje na hudebním poli v souvislosti s covidem nahlížíš, myslíš že se zase všechno vrátí do normálu a bude vše jako dřív nebo už to bude jiné?

Jsem veliký optimista a věřím, že Ano. Ač trochu jiné to bude.

A otázka na závěr. Jakými zvuky se profesionální zvukař uklidňuje? Při poslechu které oblíbené kapely relaxuješ?

Oblíbených kapel mám spoustu. Five Finger Death Punch, Slayer, Testament počínaje a The Sisters of Mercy konče. Ale jejich zvuky mne v žádném případě neuklidňují. Ba naopak, vždy vzbudí emoce. Ty doby, kdy jsem bez muziky nemohl žít, jsou ale bohužel pryč. V poslední době, a myslím tím samozřejmě dobu kdy se hodně koncertuje a hraje, mám raději klid. Já vím, nepůsobí to dost profesionálně, ale prostě už mám tý muziky občas dost. A tak poslouchám třeba jen mluvené slovo.

Díky za rozhovor!

FOTO CREDIT Petr Bryk
Zanechte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

X