Zlatý věk vesnických rockových tancovaček

Vesnické taneční zábavy zažívaly za socialismu svůj zlatý věk. O sobotách ožívaly sály hospod i kulturáků. Kromě dechovky se na zábavách dařilo taky rockovým kapelám.

To byl nářez, a těch piv“ – říkali jsme si v patnácti letech po probdělé noci na rockové tancovačce. Psaly se osmdesátá léta a my měli hlavu plnou velkopopovické desítky, zelené, rockových rifů a nemotorných zážitků s holkami z vedlejších vesnic. Tak jako o sobotě minulé a o sobotě příští vyráželi jsme na rockové zábavy.

Rockové taneční zábavy 60., 70. a 80. let jsou ryze českým fenoménem. Poté co na začátku 70. let byla v podstatě rozprášena oficiální rocková scéna a nebylo hlavně ve městech kde hrát, tak se těžiště přesunulo na venkov a to přálo rozmachu československého bigbítu. Kapely, které měly ve městech zakázáno vystupovat, našly útočiště právě na venkově, to byla jediná příležitost někde veřejně vystoupit.

Nutnou podmínkou, bez které to nešlo, bylo pro každou kapelu zřizovatel. Existence kapely ji sama o sobě neopravňovala prakticky k ničemu. Mohla sice být zařazena do kategorie zájmově umělecké činnosti, ale to jí umožňovalo tak leda zahrát si na školní besídce. Aby získala možnost zahrát si na veřejnosti, a to dokonce za úplatu, musela absolvovat kvalifikační zkoušky.

Ke kouškám se ovšem nemohla přihlásit sama. Musela mít zřizovatele, to znamená nějakou organizaci, ať už místní kulturní dům, závodní klub nějakého podniku či jinou instituci, která kapelu vzala pod svá křídla a také za ní nesla odpovědnost. Pro oblast poloprofesionální tyto zkoušky pořádalo OKS (okresní kulturní středisko). Po absolvování zkoušek se muzikant, který to štěstí měl, stal tzv. lidovým hudebníkem.

Ani vlastní uspořádání taneční zábavy nebylo jednoduché. I tentokrát k tomu bylo potřeba razítko oficiální organizace, ať už svazu žen, zahrádkářů, požárníků, či vesnických organizací SSM. Takové vesnické organizace SSM byly zpravidla dobově paradoxní záležitost. V obci se domluvilo několik mladých lidí, zařídilo si tento statut, do sálu místní hospody pak měli možnost zvát bigbítové kapely.

Za utržené peníze se obvykle opravili nějaké prostory v obci, kterým se dal oficiální název Klubovna, a najednou bylo kam chodit dělat mejdany, či vodit známosti z poslední tancovačky. O uspořádání zábavy nicméně museli žádat na národním výboru dlouho dopředu, předložit vyplněný rozsáhlý dotazník přezdívaný „Povolovačka“, a čekat, jak to všechno dopadne. Když bylo povolení v kapse, tak stačilo týden před pořádáním rozvézt po okolí 50 plakátů, v den konání připravit sál a rocková tancovačka, mohla začít.

Na zábavy přirozeně chodili víceméně mládí lidé většinou až po ukončení základní školy a to jen v případě když je rodiče pustili. K tancovačkám samozřejmě patřilo i konzumování alkoholu, i když se to vlastně vůbec nesmělo, převážně se pilo pivo a alkohol, jako byl fernet, zelená, rum a takový, který nebyl drahý.

Pak nezbývalo než doufat, že se nikdo z frajeřiny a kvůli holkám nepopere (samozřejmě že většinou nějaká rvačka byla) a že cestou z tancovačky nikdo neohne dopravní značku, nevytrhá patníky nebo nevyvede jinou nezbednost, díky které by kompetentní orgány činnost kapely ale i pořádání zábav zrušily.

Postupně krystalizovala i hierarchie tancovačkových kapel. Vedle formací okresního formátu se na zábavových pódiích objevovala zavedená jména typu BENEFIT, MARKÝZ JOHN nebo ORIENT a další.

Oproti 70. a 80. letům je dnešní fenomén taneční zábavy v některých regionech nesrovnatelně slabší, koná se jich podstatně méně nebo se nekonají vůbec ale jsou regiony kdy na některé tancovačkové kapely do dnes pravidelně chodí i několik stovek návštěvníků a zábav je tam pořád každý víkend spousta…

Zanechte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

X