Jako vděčný divák zahraniční profesionální rockové scény

Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXIV.

První příjemné překvapení z profesionální rockové scény pro mě byli The Beatmen z Bratislavy. Jejich dva oficiální singly dodnes řadím k tomu nejlepšímu, co v Československu vzniklo. Viděl jsem jejich vystoupení v PKJOF na Velké scéně – asi tak bez první třetiny – ono to chvilku trvalo, než jsem se tam dostal přes plot, protože bylo beznadějně nabito a vchodem už samozřejmě nikoho nepustili. Už za plotem jsem slyšel jejich skvělé podání písně I´m Thinking of You, Baby od kapely Dave Clark Five. Měli na tu dobu skvělý a kompaktní sound, zásluhou výborně znějících kytar, které – jak se mi zdálo – byly domácí výroby, nebo upravené z nějakých cizích modelů. Měly měkký zvuk, který skvěle korespondoval s anglickými originály. Podruhé jsem je viděl asi po půl roce v Kobylisích – v Klicperově divadle. Tady už měl Ursíny zbrusu novou českou kytaru Tornádo, která měla příšerný „český“ zvuk, a zněla, jako by byla vyrobená z plexiskla. Ten zvuk mi úplně zkazil dojem z jinak výborného koncertu.

Další bombou byl koncert anglické skupiny Manfred Mann v pravém křídle Sjezdového paláce v PKJOF. Jako předskokani tu vystoupili Waldemar Matuška a Karel Štědrý s písní Mám malý stan a další předskokany si už vůbec nepamatuju. Konečně přišli Manfredi. Zvuk jejich basy byl silný, až na hranici bolesti – i když se tady hrálo pouze na 100W Vox aparát a nástroje nebyly snímány přes zpěvový systém. Prostě – na nás to bylo v té době strašně silné. Nebyli jsme na tak čistý a silný zvuk jednotlivých nástrojů zvyklí. Bylo to po všech stránkách dokonalé. Paul Jones hrál úžasně na foukací harmoniku, dělal roznožky a bavil publikum celou tu dobu různými žertíky. Koncert skončil tak, jak končily tehdy všechny big-beatové produkce – uprostřed haly byla asi 4 metry vysoká halda rozmlácených židlí a já měl štěstí, že jsem se zavčasu dostal se zdravou kůží ven.

Pak jsem se doslechl, že do Teplic zabloudí z německého turné anglická skupina The Swinging Bluejeans, ale nějak jsem neměl čas a tak jsem to prošvihl.

Příjemným překvapením byla pro mě nová skupina PraBe, kterou jsem viděl v pravém křídle sjezdového paláce v PKJOF. Byla to kapela složená z českých studentů, studujících ve Východním Berlíně a východoněmeckých studentů. Měli vybavení, sice vyrobené v NDR, ale pro nás v té době naprosto nedostupné. Ať už byly tyto aparáty jakékoli, přece jen to byla tovární výroba a mělo tou už slušnou úroveň.

Konec šedesátých let byl ve znamení přívalu západních kapel. Já jsem se zúčastnil vlastně jen jednoho. Bylo to v letenské hale Sparty a jednalo se o anglickou kapelu Fat Mattress. Znali jsme už jejich první a vynikající desku a těšili jsme se taky na jejího zakladatele – basistu Noela Reddinga, který odešel od Jimiho Hendrixe a v nové kapele zastával roli kytaristy. Byli tady dva vynikající zpěváci Neil Landon a basista Jim Leverton a tak bylo naše očekávání značné. Jako předkapela tady vystoupilo výborné Flamengo s Ivanem Khuntem za Hammondkami, které údajně dostal darem od jakési zamilované polské šlechtičny. Uvedli tady v pražské premiéře píseň Whole Lotta Love a tím nastavili hodně vysoko laťku pro Framus Five, kteří vystoupili po nich a už byli publikem jen trpěni v očekávání na anglické hvězdy. Po předskokanech ovšem pořadatelé oznámili, že Fat Mattress sice vystoupí, ale bez Noela Reddinga, který se v Londýně nedostavil k letadlu, takže museli do Prahy odletět bez něj. Hráli tedy v sestavě zpěvák, bubeník a basista. Vystoupení nemělo chybu a v závěru zahráli dokonce na přání i píseň Magic Forest, na kterou jsme se těšili nejvíce. Jejich vystoupení bylo důkazem, jaký náskok mají před námi západní muzikanti. I v této improvizované sestavě si věděl rady a odehráli v podstatě plnohodnotný koncert, jako by byli v plné sestavě. Zpěvák občas vyplnil prázdné plochy flétnou nebo klavírem, jinak veškerou harmonii důstojně pokryli basista a zpěvák. Velká lekce pro české muzikanty!!!

Viděl jsem, kromě zahraničních kapel – i část vystoupení tehdejšího Mefista a skupiny Karla Duby, ale těmito koncerty jsem byl naprosto znechucený. To byl přesně ten směr, kterým jsme se my, rockeři vydat nechtěli. Těmto lidem šlo hlavně o to, aby se hudbou dobře živili. A byli pro to ochotni udělat cokoli – jako v pozdějších dobách Michal David a jemu podobní. Už tehdy z toho byla cítit ta zvrhlá filozofie dnešní televize Nova – sledovanost a komerční úspěch za každou cenu!!

Na fotografii – Alena Růžičková, Michal Bukovič, Jindra Vobořil, Petr Štádler a Dana Bukovičová.

Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila XI.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zadejte své jméno zde