Konec v Motorletu a vymazání z vojenské evidence

Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXVIII.

Po návratu do Prahy už mě čekalo předvolání k Cechmistru Hamerníkovi, který mi okamžitě vyhrožoval výpovědí. To vypadalo nadějně a tak jsem se od té doby v Motorletu objevil už jen jednou – a to když jsem byl vyzván, abych ukončil pracovní poměr formou dohody. To byla poměrně radostná událost. Další radostná událost mě čekala na Vojenské správě. Nejen, že jsem dostal Modrou knížku, ale byl jsem navíc úplně vymazán z vojenské evidence, takže mi prakticky už do smrti nehrozilo, že by na mě někdy vojáci přišli. To byl výsledek tříletého snažení, které konečně přineslo ovoce. Začalo to docela nevinně.

U prvního odvodu jsem vůbec nepočítal s nějakou milostí, protože jsem byl zcela zdravý a ve výborné fyzické kondici. To si ale nemyslel odvodní lékař, který viděl, jak jsem hubený a dal mi automaticky roční odklad. Mluvil se mnou laskavě, skoro otcovsky asi takto: No, podívej, Jindro, přijď se nám ukázat za rok, až trochu přibereš na váze. Dej si občas nějaké to pivo, ať máš chuť k jídlu. Trochu přibereš a tím taky zmužníš a pak tu vojnu vydržíš. Tím mi dal krásný návod, jak se připravit na druhé kolo. Připravoval jsem se samozřejmě pečlivě.

Druhý odvod proběhl vlastně dost podobně. Na otázky lékařů jsem odpovídal, že mi nic není a že se cítím dobře. Nicméně jsem dostal další odklad a to už byla velká šance, protože jsme byli silné poválečné ročníky a všechny nás stejně vzít nemohli. Při třetím odvodu jsem vážil při výšce 187 cm – pouhých 47 kg. Však mi taky kamarádi říkali Dachau Baby. Na otázku vedoucího odvodního lékaře, jestli jsem zdravotně úplně v pořádku, jsem odpověděl, že ano – jenom, když občas vyběhnu schody k nám do čtvrtého patra, je mi nevolno – až na zvracení. On konstatoval, že to je tou nízkou váhou, že to je celkem pochopitelné. Pak se na mě zadíval a s vážnou tváří řekl: Víš, Jindřichu, my tě na tu vojnu vzít nemůžeme. Vojna je pro chlapy a ty bys tu námahu při své tělesné konstituci nevydržel. Já jsem chabě namítl, že možná ano, ale on mě rezolutně přerušil – nene – věř mi, hochu. A tak jsem dostal Modrou knížku na tělesnou slabost a navíc jsem byl navždy vymazán z vojenské evidence.

Byl to malý zázrak, protože u posledního odvodu jsem zažil třeba scénku, jak řvali na jednoho mého spolužáka, který trpěl skutečnou ztrátou paměti po pádu na beton do šestimetrové hloubky plavební komory na Štvanici. Přes všechna lékařská dobrozdání na něj křičeli jako na simulanta. Manažéra Jirku Breburdu vzali i s osmi dioptriemi na obou očích. Kolega Petr Pechman byl už v té době těžký alergik a trpěl šílenými migrénami, přesto ho chtěli na vojnu vzít. Pomohlo mu nakonec to, že když ho poslali za plentu se šampuskou, vymočil se v rohu na zeď. To naštěstí zabralo…
Kolega Mirek Dudáček se zase měsíc před odvodem vůbec nemyl – a to taky nějak zabralo.

Kuriozitou byl kolega Pepa Kůstka, který od dětství trpěl alergií na Acylpirin. Po jeho požití mu třeba zvodnatělo oční víčko a spadlo hluboko přes celé oko, takže vypadal jako Quasimodo. U odvodu tento jev pečlivě zkoumali – samozřejmě, že se Pepa předtím nadopoval Acylpirinem – kreslili mu například na záda kosočtverce, které po dlouhé minuty ne a ne zmizet…zůstávaly krásně zřetelně prokreslené na zvodnatělé pokožce – a tak usoudili, že by nemohl nosit drsné vojenské sukno a dali mu milost v podobě Modré knížky.

Většina branců to zkoušela přes psychiatrii a to dost vycházelo. Pokud si dobře pamatuji, kolega Ota Petřina tvrdil několik let vojenským doktorům, že si není jistý, jestli je muž nebo žena…
Někteří se ovšem na vojnu těšili a hlásili se sami k parašutistům, v touze po dobrodružství. Nejhorší to měli kluci z komunistických rodin, kteří měli punc spolehlivosti a loajality. Většinou to nabyla pravda – právě tihle kluci se za své rodiče nejvíc styděli. Ty pak čekala buď krutá vojna na čáře, a nebo naopak lehárna v Praze s fialovými výložkami u Vnitřní stráže na rohu Hybernské a Senovážné.

No – byl jsem bez práce a do žádné další jsem se nehrnul – přestože tehdy panovala pracovní povinnost. Občas jsem pár korun vydělal hraním se Sextones a tou troškou jsem vždy přispěl rodičům na domácnost. Byly to veselé chvilky a za všechny si vzpomínám na naše vystoupení ve Vyžině. Půjčil jsem si na to Jolanu z půjčovny a jeli jsme – jak bylo našim zvykem – vlakem. Přestupovali jsme i s bednami – no, byla to pěkná bojovka. Ve Vyžině nás už na nádraží čekali místní svazáci s malým žebřiňáčkem a odvezli nám aparáty asi do 2 km vzdáleného sálu. Zábava se vydařila, hrálo se daleko přes půlnoc – ale co teď?

Žádný vlak už nejel a my jsme zůstali v prázdném sále sami. Zachránil nás jeden místní chasník, který nás nechal přespat ve stodole na patře, kde bylo uskladněné seno. Kladl nám na srdce, abychom zde nekouřili a my vystrašeni vidinou požáru – hlídali jsme se navzájem, dokud jsme neusnuli. Zachumlal jsem se do sena a hned jsem usnul. Ráno mě probudily slepice, které se mi procházely přes obličej, pokrytý slabou vrstvou sena. Když jsem se probral, zjistil jsem, že všichni už jsou dávno pryč a vedle mě chrápal jenom zvukař Pepa Vítek. Bylo to způsobeno tím, že jsme se v noci rozptýlili po celé vesnici a kolegové nás ráno asi nemohli v seně najít. Nakonec jsme na tom vydělali, protože oni odjeli do Prahy i s bednami a ostatním zařízením a my jsme – kromě té kytary z půjčovny – měli jinak volné ruce.

Pamatuji se, že v neděli bylo odsud do Prahy dost špatné spojení a tak jsme se na jednom přestupu ocitli v nádražní restauraci. Snad to bylo dokonce ve Zdicích. Měli jsme dost peněz a tak jsme nikam nepospíchali a užívali jsme si skvělého piva, které tenkrát neodmyslitelně patřilo ke každé nádražní hospodě. Místní štamgasti si po chvíli všimli, že máme ve futrálu kytaru a začali na nás útočit, abychom něco zahráli. My jsme jim vysvětlovali, že to hraje jenom na elektriku, a když nedali pokoj, vytáhl jsem kytaru z futrálu a demonstroval jsem, jak ta kytara bez elektřiny vůbec nehraje. Po chvíli jsme si se Skřítkem museli odskočit a když jsme se vrátili – dílo zkázy už bylo hotovo.

Místní chlapíci zatím vyndali z obalu kabel s banánky, jeden konec zasunuli do kytary a druhý konec do síťové zásuvky. Oba snímače se okamžitě spálily a my měli problém, co teď s tím. Pepa to vyřešil jednoduše. V pondělí šel do půjčovny a kytaru prostě vrátil. Nějak se mu podařilo odvést svými komentáři jejich pozornost, že kytaru ani nevyzkoušeli. Nerad takové věci dělám, ale tenkrát nám opravdu nic jiného nezbývalo.

Na fotografii – Jindra Vobořil, Honza Douda a Dan Černý.

Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila XII.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zadejte své jméno zde