THE CARDINALS I.

Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXXV.

Zatím, co jsem se pokoušel vyvázat se z pracovního poměru, zkoušeli jsme denně s Cardinals v domečku na dětském hřišti na Klamovce v Košířích. A to v sestavě Pepa Kůstka – kytara a zpěv, Miki Růžička – basa a zpěv, Petr Klárfeld – bicí a já – zpěv. Zkoušeli jsme nové vlastní věci, které jsme psali s Pepou: Suita Armageddon, Potrestaná pýcha. A pak věci, které už měli kluci hotové: Maska, Pán spleenů. To byly dost dlouhé skladby, takže jen těchto pár písní vyplnilo dvě třetiny našeho koncertního programu.

Z převzatých věcí jsme dělali nějaké Deep Purple a Jethro Tull. Tady se ukázalo, že Petr Klárfeld na tuhle muziku už nestačí. Bubeník, který byl v původní sestavě Framus Five, potom projel s Evou Pilarovou celý SSSR, se najednou pral s novými věcmi, – jako byly předražené doby – a ty prostě nebyl schopen vstřebat. Petra jsem znal podle vidění už od školy. On chodil do školy v Kubelíkově ulici a bydlel s matkou ve správcovském domku, přímo na židovském hřbitově ve Fibichově ulici. Krátce po tom, co to zkoušel u Cardinals emigroval a já ho potkal až v roce 1996, když jsem byl na Vánoce v australské Sydney a on se tam o mě nějakými tam-tamy dozvěděl a přišel mě navštívit i se svou žižkovskou manželkou. Bylo to moc příjemné setkaní.

Takže jsme museli hledat nového bubeníka. Toho jsme taky brzy našli a byl to Pepa Havlíček ze strašnické sestavy Exit. To byl bubenický samorost – přírodní talent – který s ničím problém neměl a pěkně „táhl“ celou kapelu, tak jak to má být. Navíc si jako jeden z mála bubeníků té doby, uměl naladit bicí. I když měl české Amati, zněly mu líp, než zahraniční značky jeho kolegů. Pepa byl syn hospodských ze Strašnic a tak nikdy nepoznal nedostatek, jako my ostatní. Když my jsme byli v situaci, že jsme neměli peníze ani na svačinu, Pepa kouřil tvrdé Sparty v hospodě se vždycky nějak přiživil. Taky byl pověstný svým příšerným „vkusem“ a mockrát nás tím pobavil.

Začalo to tím, že si polepil bicí nějakou hroznou reklamou na francouzský koňak a byl na to strašně pyšný. Jednoho dne přišel v lakovaném koženkovém kabátě a upřímně se divil, že se mu smějeme – naopak nás poučoval, že toto je poslední módní hit. Podobný byl i jeho vkus, co se týkal ženských. Holka mohla být ošklivá jako noc, ale jak měla peroxidový blond přeliv, nebo červený lakovaný kabát, byla to pro něj největší krasavice. Pepa ale to, že z něj máme legraci, bral naštěstí sportovně. Byl to hodný kluk a talentovaný muzikant – vlastně pořád naštěstí je.

Na časy strávené ve zkušebně na Klamovce vzpomínám strašně rád. Platili jsme tam nějaké symbolické nájemné a paní správcová se o nás starala jako o vlastní. Vždycky tady bylo uklizeno a v zimě i zatopeno. Byl tady navíc ping-pongový stůl, takže jsme se na zkoušky vždycky těšili. Občas jsme po zkoušce zašli do hospody Na rozcestí, kde vládly dvě veselé dámy středního věku, které nás tu přijímaly s mateřskou láskou. Tady nebyla teplá kuchyně, ale dámy nám připravily vždycky něco chutného, co nás plně uspokojilo a ještě to většinou mělo i výtvarnou hodnotu. Daly například na talíř dva sýry-trojúhelníčky, které spojily do kosočtverce, obvod a střed zvýraznily mletou paprikou a okolí ozdobily feferonkami a další nakládanou zeleninou. Pak se při servírování kochaly našimi mladickými rozpaky a ruměnci na našich lících. A když jsme zrovna nedisponovali přiměřenou sumou, velkoryse nám počkaly do příště.

U Cardinals jsem se setkal s novým způsobem práce. Tehdy platily v muzice dost tvrdé podmínky a vše se říkalo nekompromisně a na rovinu – žádné nemístné ohledy a diplomacie jako v dnešní době. Nehledělo se ne vzhled, ani na žádné laciné efekty. Tady platilo: postav se ukaž, co umíš. To byl třeba případ i Honzy Vaculíka, který na post frontmena kapely prostě nestačil a tak mu bylo nabídnuto místo manažéra. Takových případů jsem v té době viděl kolem sebe více. Se mnou se jako se zpěvákem taky moc nemazlili. Když jsem se třeba ozval, že je na mě nějaká písnička moc vysoko – a jestli by to nešlo transponovat níž, okamžitě argumentovali tím, že je to třeba v tónině E-dur a tam že je potřeba používat i volné struny, což by při transpozici už nešlo. Prostě mi řekli, že to musím vyzpívat a já to prostě vyzpíval – a byl klid.

V té době bylo samozřejmostí, že každý člen kapely podle potřeby zpíval. Prostě mu byl přidělen nějaký hlas ve vokálu a nikdo se ho na nic neptal. Dnes je situace opačná. Když přijde do kapely nový muzikant, hned ve dveřích obyčejně hlásí: ale upozorňuju, že nezpívám!! S tím by tehdy nepochodil. Každý muzikant má přece hudební sluch a tím pádem musí všechno zazpívat. To, že nemá lahodnou barvu – to se ve vokálu nepozná, hlavní je, aby ladil. My jsme si užívali i čtyřhlasů, kde nám pomáhal taky bubeník Pepa Havlíček. Pro koncerty jsme si připravili i takové lahůdky jako třeba acapelovou verzi písně I Believe od Flowerpot Men, nebo geniální verzi písně It´s For You od Three Dog Night. Až po mnoha létech jsem zjistil, že je to píseň Lennona a McCartneye.

Několikrát jsme si s úspěchem zahráli na Smíchově v Music F-clubu. Měli jsme i zajímavé předkapely. Jednou to byl Benefit ve své původní sestavě, kde hrál na basu švagr Pepy Kůstky – Honza Kavale. Měli dobré vokály a mě vždycky pobavilo, jak v písních Deep Purple a Uriah Heep vyhrával všechny varhanní party statečně na kytaru Láďa Čepelák. Jindy nám předskokany dělalo duo „Jegorovy plastické ruce“, kde hrál na kytaru mladý Petr Máhrik. Celé jejich vystoupení bylo velice vtipné a pauzy mezi písněmi kluci prokládali takovými nepřipravenými scénkami. V té době by se řeklo happeningy. Jejich texty byly převážně inspirované jakousi starou knihou, která popisovala a rozebírala staré soudní případy.

Jedna píseň se jmenovala „Pták v kleci“ a popisovala příběh muže, který měl s manželkou asi 15 dětí a řekl si, že takhle to dál jít nemůže a udělal si na přirození jakousi klec, která měla zabránit dalšímu plození dětí. Dokonce si přirození propíchl nějakou jantarovou jehlicí, aby mu na něm klec pevně držela. Vydržel to takto asi 7 let a pak ale podlehl chtíči, sundal tu proklatou klec a plodil děti dál. Jedna z dalších písní se jmenovala „Lízátko“ a přesto, že jsem jí slyšel jen jednou a to před 40 roky, pamatuju si hlavní část jejího textu – která stojí za to ocitovat:

Seber svoje děvčátko, co má rádo dobroty, pak si kupte lízátko, lízejte do němoty! Líže kněžna, líže kníže… Kdo nelíže, patří za mříže -Velkomoravský kníže… Ve spojení s hudební složkou to tehdy vyznělo docela vtipně.

Párkrát jsme si zahráli na větších akcích i ve velkém sále Lucerny. Jedna byla významná tím, že se na ní v Praze poprvé představila s kytarou JitkaMolavcová a poprvé po roce 1968 si mohl zazpívat Karel Černoch, který si kvůli tomu ovšem musel notně posypat hlavu popelem. Musím ale říct, že příliš vřele publikem nebyl přijat. V té době si sypali i jiní, ovšem jaksi diskrétně – veřejnost se o tom většinou nedozvěděla. Toho Karla si ovšem soudruzi vychutnali a musel „odvolat“ i veřejně v novinách. To mu samozřejmě sympatie nezískalo. Ještě si vzpomínám na velkou big-beatovou akci v Lucerně, při které se stala ta věc, že během večera zahrály stejnou píseň tři různé kapely. Cardinals byli jednou z nich. Byli jsme v tom ovšem nevinně. Netušili jsme, že píseň „The Park“ od Uriah Heep, chtějí hrát toho večera i Synkopy a ještě jedna další kapela. Ta píseň je natolik atraktivní svými vokály a jazzovou mezihrou uprostřed, že jí ten večer měly všechny tři kapely jako zlatý hřeb svého programu a žádná se této písně tudíž nehodlala vzdát.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zadejte své jméno zde