KARDINÁLOVÉ

Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXXVI.

Jednoho dne se na zkoušce Cardinals objevila Petra Černocká a bylo oznámeno, že s námi bude zpívat. Tento nový stav spolu domluvili původní členové Cardinals a my ostatní jsme o tomto chystaném kroku vlastně ani nevěděli. Argumentovalo se tím, že se zpěvačkou bude program prodejnější. Karel Veselý to okamžitě zapíchl a jediný z nás udělal dobře. Místo něj nastoupil ing. Ivan Kloud – bývalý spoluhráč Pepy Havlíčka a dobrý klávesák. Ten ke kapele žádný citový vztah neměl a ta změna mu nevadila. Bylo domluveno, že první polovinu koncertu vždycky odehrají Cardinals se svým repertoárem a v druhé polovině doprovodí Petru. Zatím jsme jezdili svoje kšefty a cvičil se repertoár Petry Černocké.

Duo Vaculík-Černocká si přivedlo Petra Hanniga, aby Petře napsal a vyprodukoval nějaké písně a v podstatě převzal kapelnickou hodnost po Pepovi Kůstkovi. Pepa samozřejmě nečekal, co bude následovat a okamžitě vzal lano Blue Effect. A jako další z nás – dobře udělal. Já jsem vyčkával věcí příštích, ale věděl jsem, že tady taky moc dlouho nevydržím. Místo Pepy nastoupil na místo kytaristy Mirek Dudáček, protože George and Beatovens na tom byli v té době ještě hůř, než Cardinals.

Petr Hannig byl vyučený kovář z Děčína, který si později udělal konzervatoř – alespoň se tak domnívám. Tvrdil, že byl nějaký čas v Londýně, kde pomáhal po studiích rozepisovat noty producentu Tomu Springfieldovi. Byl na to náležitě hrdý a tvrdil, že se tam o natáčení hudby a aranžování naučil všechno. S Petrou hrál v roce 1968 ve skupině Pastýři a napsal pro ní několik písní nevalné úrovně. Většinou šlo o nezdařené plagiáty. Velmi rád a neustále vyprávěl o hudební matérii a o tom jak, z ní právě on vychází. A právě tento člověk rozhodl, že se nový program bude jmenovat „Petra, Pastýři a Kardinálové“. První polovinu odehrají Kardinálové v civilu, o přestávce se převléknou do pastýřských kostýmů a druhou polovinu odehrají s Petrou jako Pastýři. To se hrubě nelíbilo Ivanu Kloudovi a okamžitě se s námi rozloučil. Ve staré sestavě jsme natočili ještě několik TV písniček a studiových snímků. Mě se tohle všechno moc netýkalo a stál jsem se svým repertoárem jaksi mimo dění. Ale jen do chvíle, kdy mě Petr Hannig začal cpát do role doprovodného hráče v bloku Petry.

Ve studiu na Petynce jsme natočili pro Petru několik snímků, které aranžoval Petr Hannig. Nutil kluky z kapely, aby hráli z not party přesně tak, jak je napsal. Pepa Havlíček, který z not nehrál, ho s tím několikrát poslal kamsi. Hannig ho neustále svým vlezlým způsobem přesvědčoval, že nemůže pořád hrát na bicí jako samorost, kdyby se dodnes hrálo jako za Mozarta, hudba by se nikam nevyvíjela a proto je potřeba pořád hledat nové hudební nápady a postupy. Pepa měl štěstí, že to co tam hrál on, bylo výrazně lepší a smysluplnější, než to, co vymyslel Petr Hannig. Takže jsme Pepu vždycky a všichni rozhodně podpořili. Miki Růžička a Pepa Kůstka měli výhodu, že hráli slušně z not – Pepa se dokonce do svých 15 let učil na housle.

Studiu Petynka vévodil socialistický hudební režisér, pan Kratochvíl, který bytostně nesnášel big-beat s pokud byl nucen ho točit, dával to umělcům svým způsobem najevo. Petře Černocké při natáčení vytýkal chabou intonaci a absenci smyslu pro rytmus. Neustále se pozastavoval nad tím, jak mohla vystudovat konzervatoř a dokonce operní zpěv. Nevím, jestli si dovolil říci jí své výtky do očí, ale před námi se vyjadřoval docela bez obalu a bez diplomacie – i před Honzou Vaculíkem. Televizní obraz na tyto písně se pak točil v TV ateliéru na Ruzyni. Každou píseň točil jiný režisér, ale všichni tři režiséři měli společné to, že ráčkovali a rozhodně neoplývali nějakou invencí. Ivan Roch, Ivo Paukert a Pavel Kraus. Kompozice obrazu byla většinou taková, že zpěvačka pomalu kráčela proti kameře, a když už nebylo kam jít, záznam se zastavil, ona přešla zpátky ke kapele a vše se opakovalo a to tolikrát, kolikrát bylo potřeba, než skončila píseň.

Premiéra nového programu se odehrála v divadle Ateliér – bývalém Olympicu. Odpoledne při zkoušce jsem hledal šatnu a nějak jsem se zapletl v podzemí budovy a dostal jsem se náhodou do veliké místnosti, kde byly až ke stropu regály plné knih a celé to bylo dokola obehnané silným drátěným pletivem. Dveře byly opatřeny silnými visacími zámky. Byly tu samé poklady – knihy, které se po roce 1969 octly na „indexu“ a byly sem zřejmě stahovány z pražských knihoven. Takže proběhla premiéra – dá se říci, že bez valného zájmu publika i tisku. Pro nás bylo na ní zajímavé jen to, že si na ní Petr Hannig přivedl žáka konzervatoře Jirku Veselého, který hrál v některých skladbách Petry na akordeon nebo na klarinet.

Protože bylo kvůli agentuře nutné, abych se i já nějak podílel na bloku Pastýřů, přidělili mi dvanáctistrunnou kytaru, která měla obohatit zvuk kapely. Za tímto účelem sehnali nástroj, který nešel naladit a měl tak vysoko struny, že nešly ve vyšších polohách ani domáčknout. Kytara byla opatřena snímačem a zesilovacím potenciometrem, takže první, co jsem večer udělal, bylo to, že jsem jí prostě vypnul a předstíral jsem, že na ní hraju. Po představení Hannig spokojeně chodil a říkal: Vidíte, jak taková dvanáctka posílí ten zvuk kapely – to je hned jiná káva!! Hannig byl už tehdy nesestřelitelný blb, který neustále své okolí poučoval a přesvědčoval o své genialitě. Tehdy ho všichni ještě brali s rezervou – nikdo netušil, že se z něj stane jeden z předních hrobařů české pop-music ve funkci rozhlasového dramaturga.

Sliby, že se příchodem zpěvačky zlepší prodejnost kapely, se bohužel nenaplnily. Zlom ovšem nastal, když Petra natočila film Dívka na koštěti. To byl pro ustrašené krajské agentury pozitivní signál a kšefty se začaly hýbat. Uvedení filmu znamenalo, že zpěvačka nemá žádný politický problém, jako většina tehdejších hvězd. V sestavě tedy nastaly další změny. Jak už jsem předeslal, za Pepu Kůstku přišel Mirek Dudáček. Konferování pořadu se ujal Václav Čapek a jako host programu byl přizván zpěvák Rony Marton, kterého já – mimochodem – do dnes pokládám za nejlepšího českého zpěváka všech dob. Zkoušely se nové věci a byla legrace. Petr Hannig se například nemohl naučit klavírní předehru k písni Saxana. To bylo zvláštní a nečekané – ale když jsme mu jí potom napsali do not, zahrál jí okamžitě. Jeho opakem byl Mirek Dudáček, který noty neznal, zato měl dobře vypěstovanou paměť. Hráli jsme třeba píseň Jada Wozy Kolorowe od Maryly Rodowicz a v té je milion akordů – prakticky na každou dobu jiný. Všem nám trvalo několik týdnů, než jsme si to zapamatovali a oprostili se od not, ale Mirek si to během jedné zkoušky zapamatoval.

Jednoho dne přišlo pozvání do bulharské Sofie, kde se konalo „Setkání mládeže hlavních měst socialistických států“. Za Prahu tam byli Kardinálové s Peterou Černockou, Paleček s Janíkem a ještě dvě folkařky, jejichž jména už jsem zapomněl. Ale myslím, že jedna z nich byla Věra Mazánková. Tato čtveřice se od ostatní delegace po celou dobu striktně separovala. Letělo se nějakým vládním letadlem. S námi letěl předseda pražského výboru SSM Hájek se svou suitou. Po celou dobu letu bezostyšně obtěžoval všechny přítomné dámy a k nám se choval naštěstí „jenom“ arogantně. Seděli jsme až na zádi letadla, kde byl taky jediný východ. Stroj se celou dobu strašně klepal a místy z něj povlávaly plechy – no, byl to let hrůzy. Když jsme přistáli v Sofii, zbyli jsme v letadle jenom já a jeden náš technik. Posádka zhasla a odebírala se ke vchodu. Neměli tušení, že tam ještě sedíme a tak si spolu povídali o tom právě absolovovaném letu. Jeden z pilotů řekl doslova: To je zázrak, že jsme s tímhle klumprem vůbec doletěli.

Na úvodní fatografii – Petra Černocká, Pepa Kůstka, Pepa Havlíček, Ivan Kloud, Miki Růžička a Jindra Vobořil.

Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila XIX.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zadejte své jméno zde