KARDINÁLOVÉ II.

Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXXVI.

Bydleli jsme ve slušném hotelu, personál restaurace tvořili většinou vysocí, štíhlí krasavci v dokonalých oblecích, ale taky v zablácených botách nebo se zády bílými od zdi – inu, Bulharsko – tehdejší. Hned první večer natahala polská kapela Skaldowie svoje nástroje a aparatury do haly v recepci a pokoušela se uspořádat jakýsi jam-session. Na to ale nikdo neměl náladu, dokonce ani hyperaktivní Petr Hannig, který tam v koutku marně hučel do miniaturní vietnamské sopranistky. Ta tam měla kolegu – operního basistu – měřil asi 135 cm – ale takový bas jsem nikdy v životě neslyšel. Skaldowie to dělali chytře. Druhý den byl v obrovském sále kongres mládeže a na závěr všichni vstávali, chytali se za ruce a zpívali: Pusť vsjegdá búdět solnce!! My, Češi jsme to ostentativně odmítli a zůstali jsme sedět. Tedy – tím myslím my, – kapela.

Zatímco Poláci si to odbyli a mohli si zase dál jezdit po celém světě, my bychom si určitě nepomohli ani tímto aktem loajality – a tak jsme dali najevo svou nechuť k podobným šaškárnám. Polským soudruhům úplně stačilo, že chlapce v této akci viděli, i když obě strany věděly, že je to aktivita pouze předstíraná – a nikoliv upřímná. Na kongresu bylo i veselo. Když k mikrofonu přistoupil vietnamský delegát a začal kňourat svůj příspěvek, v celé hale vypukl spontánní smích. Co smích – pekelný řehot. Bulharští soudruzi ale duchapřítomně zareagovali – stáhli mikrofon a do reproduktorů pustili bulharskou překladatelku.

Měli jsme docela štěstí, že naše hudební aktivity se odehrávaly jenom v Sofii. Naši čeští kolegové z nejmenované kapely, kteří předtím absolovovali turné po celém Bulharsku nám říkali, že přijeli třeba do nějaké vesnice, vybalili aparatury a nástroje, a pořadatelé jim překvapeně řekli: Njama toka tuka – tady není elektřina. Což bylo v 70. létech na Balkáně celkem běžné. Sem prostě ještě v té době rock and roll nedorazil – oni čekali český folklor. Druhý den jsme točili jednu píseň pro bulharskou televizi. Bylo to na živo a celé se to snímalo jedním mikrofonem, který se mezi nás spustil ze stropu. Odbylo se to v několika minutách a tak jsme si řekli, že si odpoledne uděláme výlet na horu Vitošu, která se tyčí nad Sofií. Dole ve městě bylo horké zářijové počasí, ale když jsme vyjeli v tričkách nahoru – tady bylo skoro na nule a další autobus dolů jel asi až za dvě hodiny. To se nedalo přežít. Naštěstí jsme měli u sebe pár posledních drobných a tak jsme se na chvíli vmáčkli do místní výletní restaurace a to nám zachránilo život. Potom jsme ještě stihli navštívit obchodní dům, ale hned v přízemí došlo k vážnému incidentu.

Nastoupili jsme do výtahu, kde už bylo asi deset lidí. Čekali jsme asi 5 minut a stále se nic nedělo. Byl to výtah s obsluhou, – stejný, jaké byly v té době u nás v Bílé labuti. Prostě klika na spouštění a brzda. Výtahářka bylo kousek opodál opřená o kasu a živě rozmlouvala s pokladní. Bylo jasné, že nějaký výtah jí vůbec nezajímá. Když už to trvalo dalších asi 5 minut, naštval se jeden náš technik a chopil se kliky výtahu. Výtah se sice rozjel, ale bohužel směrem dolů. Výtahářka bleskově zareagovala, běžela ke dveřím, ale to už výtah dopadl tvrdě na dno. Vzhledem k tomu, že to bylo jenom z přízemí do sklepa, nebyla ta výška asi moc velká, ale náraz a šok to byl pěkný. Veškeré osazenstvo výtahu se na dně po nárazu sesypalo na hromadu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Výtahářka si zatím výtah přivolala do přízemí a začala na nás nepříčetně křičet. Taky ihned zavolala milici. Osazenstvo výtahu se nás ku podivu zastalo – jako jeden muž. Chválili nás před milicí za to, jak jsme se správně zachovali, když jsme vzali obsluhu výtahu do svých rukou a nadávali na nesvědomitou obsluhu. Zmatení milicionáři nás posléze nechali v klidu a míru odejít.

Při návratu do Prahy bylo letadlo narvané zapečetěnými diplomatickými zavazadly, ve kterých si profesionální svazáci vezli domů svou bohatou kořist.

Petr Hannig potom už jezdil čím dál míň – měl asi jiné závazky – a místo sebe posílal občas Zdeňka Mertu – který se časem zabydlel na jeho i Vaculíkově místě. Hanniga, který vlastně Petře zjednal přístup do studií i do televize a nastartoval její kariéru, se pak elegantně zbavili. Vlastně v momentě, kdy se začala jeho práce zúročovat. Mouřenín posloužil – mouřenín může jít….

Bylo mi jasné, že tady dlouho nevydržím, protože Cardinals už dávno nebyli svébytnou kapelou a mě Vaculík s Černockou na nic nepotřebovali. V Čechách se ten pořad moc neprodával, ale na Slovensku to byla bomba. Ovšem největší úspěch míval permanentně Rony, který si svým velkým hlasem a sympatickým vystupováním naprosto podmanil publikum. To bylo ovšem ještě před érou Hastrmane, tatrmane – která Ronymu v očích publika moc neposloužila. Petra byla tím pádem na každém koncertě až druhá, což byl problém. Bylo to taky ovšem zapříčiněno jejím chabým výkonem, což citlivé publikum okamžitě pozná. Kromě toho, že zpívala často falešně – báli jsme se s ní zpívat i vokály aby to nevyznělo ještě hůř – ve větších sálech zpívala pravidelně na ozvěnu – tedy na odraz zvuku od zadní stěny sálu. Občas se písnička i rozsypala. Muzikanti prostě nevěděli, čeho se držet – jestli Petry z pódia, nebo její ozvěny, na kterou zpívala ona. Kapela jí v ten moment vůbec nezajímala – přestože stála přímo před bicími. O přestávce pak přišla do šatny a ulevovala si tak, aby to každý slyšel: Amatéři zasraný!! Je těžké přiznat vlastní chybu….

My jsme na podobné situace už byli zvyklí a nevadily nám – patřilo to prostě ke každému vystoupení. Podmínky byly pokaždé stejné – nikde nebyly lepší, ani horší. V té době ještě nebyly ani odposlechy a nikomu z nás tím pádem ani nechyběly. Ovšem ona žádné zkušenosti z hraní s kapelou neměla – přišla ze školy rovnou na koncertní pódia a trvalo hodně dlouho, než si na to trochu zvykla.

Já jsem s tímto programem absolovoval ještě dvě únavné, třínedělní šňůry po Slovensku a pak mi už opravdu sdělili, že mých služeb nadále nepotřebují. Nikdo z kapely se za mě nepostavil a já to ani nečekal. Doba byla zlá a i takováto normalizační estráda na čas naplnila žaludky hladových muzikantů a jejich rodin. Každý muzikant to tehdy bral jako přechodnou záležitost a doufal v lepší příští. Krátce po mně odešel i Rony Marton a zvukař Pepa Vítek. Abych se trochu finančně zajistil, nabídl jsem se, že na dlouhých slovenských turné budu dělat i „bedňáka“. Musím rovnou říct, že za celou dobu jsem si na bednu ani nesáhl, což jsem samozřejmě věděl dopředu – a s tím jsem do toho taky šel. Praxe byla taková, jako u většiny kapel v Čechách – když jsme přijeli na nějakou štaci, motali se už kolem sálu nějací místní chasníci. Nabídl jsem jim, že je za pomoc při vykládání vezmu zadarmo na koncert. Vybral jsem od nich občanky, které jsem jim vrátil zase po koncertě, když bylo vše opět naloženo. Fungovalo to na každé štaci ke spokojenosti obou stran. Pro mě to mělo tu výhodu, že jsem ke svému pěveckému honoráři měl ještě odměnu jako technik a tím pádem i dvoje diety.

Jednou za mnou přišel Mirek Dudáček se zkroušeným výrazem, jestli bych mu nepůjčil do druhého dne 25,- Kč na polévku, že už dva dny nejedl a že je mu slabo. Když jsem mu peníze dal, sedl si do hotelové restaurace, poručil si Becherovku a „ameriky“, a začal balit místní servírku. Samozřejmě, že mě to naštvalo, protože hlady jsem potom do dalšího večera trpěl já, ale neřekl jsem nic – a tím jsem taky s podobnou charitou skoncoval. On za to vlastně ani moc nemohl, nikdo ho v životě nenaučil znát hodnotu peněz. Pár let s Petrem Novákem vydělával velké peníze, jezdil taxíkem z jednoho konce Václaváku na druhý, a když to pak skončilo, neměl v kapse ani halíř a neuměl se s novou situací vyrovnat. Čekal pořád, že se o něj někdo postará. A tak to má vlastně až dodnes.

Čtěte také – Nahlížení do paměti Jindry Vobořila – Knižní vydání

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zadejte své jméno zde